Všeobecná část

Zavřit Církevní dokumenty

Zavřit Demokracie a křesťanství

Zavřit Globalizace

Zavřit Křesťanství a politika

Zavřit Lidská práva

Zavřit Náboženská svoboda, vztah státu a církví

Zavřit Občanská společnost

Zavřit Principy křesť. sociální etiky

Zavřit Spravedlivý mír

Migrační politika

Zavřit Církevní dokumenty a vyjádření

Zavřit Informativní a odborné texty

Zavřit Legislativa

Zavřit Odborné teologické dokumenty

Zavřit Papežské dokumenty

Zavřit Vyjádření nevládních organizací

Počítadlo

   návštěv

   připojený čtenář

Principy křesť. sociální etiky - Subsidiarita

Princip subsidiarity

 

Princip subsidiarity je pokládán za „specialitu katolické sociální nauky“ (Anzenbacher 2004, 212). Vzhledem k obecnému hledání optimálního politického uspořádání a zvláště vzhledem k narůstající globalizaci a vzniku nadstátních politických a hospodářských organizací, se však jedná zvláště v posledních letech o navýsost aktuální a diskutované téma. Klasická formulace subsidiarity v pojetí křesťanské sociální etiky se nachází v encyklice Pia XI. Quadragesimo anno (1931), proto bude představena jako introdukce do stručného pojednání uvedené problematiky, která bude následovat:

 

„Je sice pravda, a dějiny to jasně potvrzují, že za změněných poměrů se nyní může provést mnoho věcí jen s pomocí velkých sdružení, i když v dřívějších dobách na tytéž věci stačily i společnosti malé. Přece však v sociální filosofii stále platí důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonávat společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah je přece svou podstatou a podle svého pojmu subsidiární (má přinášet pomoc), má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.“ (QA 79)

„Státní moc má tedy záležitosti a starosti méně důležité ponechávat k vyřizování nižším společenstvím.“ (QA 80)

 

Princip subsidiarity je především „řídícím pravidlem pro stanovení kompetencí při uskutečňování obecného dobra, je tedy pravidlem kompetenčním. Co může vykonat jedinec pomocí své vlastní síly a schopnosti, to mu společnost nemá odnímat, co může vykonat menší společenství, to mu má větší společenství ponechat. Tento princip tedy představuje obranu svobodné iniciativy ve společnosti, hájí právo menších oblastí společenského života a budování společenského řádu zdola nahoru.“ (Sutor 1996, 41) Pokud jde o státní strukturu, klade důraz na respektování samosprávy a brání se proti centralismu a totalitním politickým tendencím.

Společenská činnost je svou podstatou subsidiární. Je to subsidium, to znamená pomoc při rozvoji personální existence člověka ve vzájemném soužití s ostatními, nikde ji nelze ospravedlnit jako samoúčel. Subsidium sociálních útvarů je tedy vždy nezbytné. Princip subsidiarity „předpokládá mnohotvárnost společenských útvarů a rozvíjení jejich hodnot. Rodina a stát jsou podle křesťanské sociální nauky dokonce «přirozené» útvary, to znamená že mají svůj základ v lidské přirozenosti a jsou nezbytné.“ (Sutor 1996, 42) Subsidiaritu však nelze pouze redukovat na sociálně či individuálně poskytovanou pomoc, ale je jí třeba chápat jako vytvoření prostoru pro rozvoj společenského života v jeho rozmanitosti.

Princip subsidiarity nevyžaduje v žádném případě slabý stát, ale takový, který si pro úkoly, které má plnit, pokud možno uchovává volné ruce. „Subsidiární charakter státu musíme v našich úvahách spojovat s jeho všeobecnou podřízeností vůči obecnému dobru, právě tak jako musíme v našich úvahách spojovat přednost menšího společenství před větším s obecně platnou povinností k solidaritě. Subsidiarita vykládaná ve spojení s principy znamená vždy také právo osobnosti na pomoc od okolního společenství a právo menšího společenství na pomoc ze strany většího; tato pomoc má vždy směřovat ke svépomoci.“ (Sutor 1996, 43).

Principy subsidiarity můžeme shrnout následujícím způsobem (Anzenbacher 2004, 216): Pro nižší společenskou sociální jednotku je třeba zaručit tolik kompetencí, kolik je možné – pro větší sociální jednotku tolik kompetence, kolik je nutné. Princip však nedává žádný hotový a vyčerpávající recept, nýbrž jde o „směrnici, jejíž konkretizace závisí na empirických danostech. Normativním cílem, podle něhož se má v konkrétní sociální situaci orientovat úvaha kolik je možné – kolik je nutné je v posledku obecné dobro, v němž jde o dobro všech osob.“ Hlavní smysl principu subsidiarity podle Arno Anzenbachera můžeme spatřovat v jeho spojení s obecným dobrem: „Princip subsidiarity je směrnicí pro uskutečňování obecného blaha“ (Anzenbacher 2004, 216).

V aktuálním výkladu, totiž v podmínkách pluralitní společnosti, poskytuje princip subsidiarity zdůvodnění pro to, aby politický řád umožňoval a chránil svobodu osob a skupin. Z výše uvedeného je rovněž patrné, že princip subsidiarity je nutné chápat a vykládat v součinnosti s ostatními základními principy křesťanské sociální etiky. Nejedná se přitom o vyčerpávající řešení k otázce rozdělení sociálních a souvisejících kompetencí. Jedná se mnohem spíše o základní orientaci, která vyžaduje tvořivou aplikaci na konkrétní sociálně a historicky specifické danosti, na určitý fenomén, společenské a politické uspořádání či instituce.

 

Vypracováno podle následující literatury:

Sociální encykliky, Praha 1996

A. ANZENBACHER, Křesťanská sociální etika: úvod a principy, Brno 2004

F. FURGER, Christliche Sozialethik: Grundlagen und Zielsetzungen, Stuttgart – Berlin – Köln 1991

B. SUTOR, Politická etika, Praha 1996


Vytvořeno: 2008/09/13 ! 17:06
Poslední změna: 2008/09/13 ! 18:26
Téma: Principy křesť. sociální etiky
Načteno 5126 krát


Print preview Print preview     Verze pro tisk Verze pro tisk

 
Hledání




Webmaster
Kalendář
^ Nahoru ^