Politická etika

http://pol-etika.ktf.cuni.cz/

Solidarita (Principy křesť. sociální etiky)

Princip solidarity

 V etice jsou principy sociální zásady jednání (individuální etika) a vůdčí ideje, podle nichž se utváří společenské uspořádání (sociální etika). Principy nepopisují žádná hotová nebo dokonce ideální uspořádání a nejsou také žádnými konkrétními návody k jednání. Jsou spíše idejemi, podle kterých se naše jednání orientuje a které je třeba respektovat (Sutor 1996, 35). Principy křesťanské sociální nauky jsou založeny na přesvědčení o osobnostním bytí člověka ve společnosti (někdy nazývaném jako princip personality). Mezi hlavní principy křesťanské sociální nauky patří princip solidarity, obecného dobra a subsidiarity.

Princip solidarity vychází ze širšího, celkového chápání člověka a lidské společnosti, jejich smyslu, určení a vzájemného propojení. Tento širší myšlenkový kontext formuloval papež Jan XXIII. ve své encyklice Pacem in terris (1963) následujícím způsobem:

 

„Lidé jsou od přirozenosti společenské bytosti, proto musí jeden s druhým spolu žít a usilovat o vzájemné dobro. Spořádané soužití proto vyžaduje, aby navzájem stejným způsobem uznávali svá práva a plnili své povinnosti. Z toho také vyplývá, že každý musí velkomyslně přispívat k vytvoření takového sociálního prostředí, ve kterém jsou práva občanů stále lépe a svědomitěji zachovávána a jejich povinnosti jsou rovněž tak stejným způsobem plněny.“ (PT 32)

 

Solidarita se stala nedílnou součástí učení křesťanské sociální etiky, Papež Jan Pavel II. se pokusil ve své encyklice Sollicitudo rei socialis (1987) o vytvoření jisté definice solidarity, která zní v poněkud zkrácené verzi následujícím způsobem:

 

„Solidarita není jen neurčitý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícímse mnoha blízkých nebo vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědni za všechny. (…) Projevy solidarity uvnitř každého společenství jsou účinné tenkrát, jestliže se jeho členové navzájem uznávají jako osoby. Ti, kdo více znamenají, protože mají k dispozici více prostředků a služeb, se musí cítit ochránci slabších a musí být ochotni dělit se s nimi o to, co mají. Slabší se pak v témže duchu solidarity nemají chovat ani čistě pasivně, ani destruktivně vůči společenskému řádu, ale i když se domáhají svých spravedlivých práv, ať to i oni činí k dobru všech. (…) Totéž měřítko platí obdobně pro vztahy mezinárodní. Vzájemná propojenost se musí proměnit v solidaritu, založenou na zásadě, že Bohem stvořené statky jsou určeny pro všechny. To, co vytváří lidský důmysl zpracováváním surovin, musí za pomoci práce sloužit dobru všech.“ (SRS 38-39)

 

Solidarita je odvozena pravděpodobně z latinského slova solidum, které označuje něco pevného, pevný základ, zemi, půdu. Pravděpodobně tedy v tomto světle lze solidaritu chápat jako vědomí o tom, že stojíme s druhým člověkem na stejné zemi, tj. že se nacházíme ve stejné situaci a že jsme povoláni k pospolitosti, ke vzájemnému činnému společenství. Toto vědomí vzájemnosti stojí u kořene solidárního jednání. Solidaritu lze chápat zpravidla jako vzájemný proces identifikace. Solidárnímu jednání tedy předchází bytí a vědomí o tomto bytí.

V běžném jazyce solidarita znamená vzájemný závazek či ochotu vzájemně se podporovat. Princip personality rozvíjí principiální právní nárok každého člověka jako osoby. Naproti tomu v principu solidarity jde o povinnosti odpovídající tomuto právnímu nároku, které vyplývají v lidském a právním společenství pro každého, jakož i pro společenství či společnost jako celek. Princip solidarity tedy zavazuje k sociální spolupráci, jejímž cílem je zaručit lidsko-právní status osoby pro všechny, přičemž se solidarita v širším pojetí nutně nachází vsazena do globální perspektivy celého lidstva. Princip subsidiarity nadále upřesňuje, jaký je vztah této perspektivy ke státní právní pospolitosti, k diferenciaci dílčích společenských systémů a k pluralitě sociálních útvarů (Anzenbacher 2004, 198).

Princip solidarity má v křesťanské sociální nauce tak zásadní význam, že řada jeho zastánců označila celou tuto nauku na rozdíl od liberalismu a socialismu dokonce přímo jako „solidarismus”. Ovšem k přesnějšímu objasnění korektně chápaného solidarismu je zapotřebí, jak je patrné z předchozích řádků, také integrace ostatních sociálních principů.

Bernhard Sutor objasňuje dva základní významy principu solidarity: princip bytí a princip povinnosti (Sutor 1996, 35-37):

1. Solidarita jako princip bytí – K charakteristice člověka patří nezbytně jeho socialita, sociální stránka lidské existence. Lidské osobnosti se navzájem potřebují, rozvíjejí se jen ve společném historickém a společenském životě, jako osobnosti jsou ve svém bytí vzájemně spojeny. Společnost není jen vnějškově účelová jednota k obhajobě odlišných zájmů. Je spíše prostorem pro společnou realizaci hodnot, a tím i základem umožňujícím rozvoj osobnosti. Proto jsme spolu navzájem téměř osudově spojeni. Naše dobro souvisí s dobrem druhého.

„Tato souvztažnost jednoho k druhému má ovšem velmi rozdílnou povahu, jak je patrné ze srovnání např. rodiny s určitým spolkem, stranou, státem či dokonce s celým lidstvem. Avšak v naší době, v níž se celé lidstvo ve svých různých seskupeních a společenských řádech dostává do stále těsnější sítě vztahů, a tím do vzájemné závislosti, je snazší než dříve pochopit, že musíme také hovořit o bytostné solidaritě celého lidstva. Lidstvo bude moci na zemi, která se stala příliš těsnou, přežít jedině tehdy, když se podaří dosáhnout takovou míru pospolitosti, která je nutná pro řešení problémů, týkajících se nás všech. Tak jako lidé v době přechodu od středověku k novověku mohli a museli svou solidaritu malých skupin rozšířit na solidaritu nacionálně zformovaných společností, tak my stojíme dnes před úkolem umožnit prosazení celosvětové solidarity.“ (Sutor 1996, 36)

2 Solidarita jako princip povinnosti. Z naší vzájemné závislosti vyplývá vzájemná povinnost. Každý příslušník určitého společenství je spoluzodpovědný za jeho obecné dobro a každé společenství je spoluzodpovědné za dobro jednotlivců. Dobro jednotlivce a obecné dobro se navzájem podmiňují.

Tento výrok je třeba chápat a vykládat kontextuálně, s vědomím korigujících souvislostí. Solidarita nepopírá v žádném případě právo na obhajobu zájmů jednotlivce. Ona také nevylučuje rozpor mezi různými zájmy. Vyžaduje však právě v konfliktu také ještě pospolitost, byť by to byla jen pospolitost založená na „pravidlech hry”, která jsou výrazem vzájemného ohledu. Solidarita od nás nevyžaduje, abychom se vzdali uplatnění své vlastní osobnosti, která nesmí zaniknout v kolektivu. Solidarita však zakazuje sobecké izolování sebe sama a bezohledné prosazování partikulárních zájmů. Solidarita zavazuje k péči o spořádanou obhajobu zájmů v horizontu obecného zájmu, který nazýváme obecným dobrem (Zulehner 1996, 54).

 

Vypracováno podle následující literatury:

Sociální encykliky, Praha 1996

A. ANZENBACHER, Křesťanská sociální etika: úvod a principy, Brno 2004

M. HEIMBACH-STEINS (ed.), Christliche Sozialethik. Ein Lehrbuch 1. Grundlagen, Regensburg 2004

B. SUTOR, Politická etika, Praha 1996

P. M. ZULEHNER et al. (ed.), Solidarität: Option für die Modernisierungsverlierer, Innsbruck – Wien 1996