Politická etika

http://pol-etika.ktf.cuni.cz/

Obecné dobro (Principy křesť. sociální etiky)

Zpracováno podle: Bernhard SUTOR, Politická etika, Praha 1996
 
Princip obecného dobra
 
Politické společenství existuje kvůli obecnému dobru, v něm má své nejvyšší ospravedlnění a smysl, z něho odvozuje své původní a vlastní právo. Obecné dobro v sobě totiž zahrnuje souhrn všech podmínek sociálního života, jejichž prostřednictvím jednotlivci, rodiny a společenské skupiny mohou plněji a lépe dosáhnout svého vlastního zdokonalení. (Gaudium et spes 74)
 
Základní myšlenka, která je obsažena v principu obecného dobra, se vztahuje, podobně jako u principu solidarity, k personální existenci člověka ve smyslu její individuální a sociální stránky. K našemu vlastnímu dobru potřebujeme druhé lidi. Většinu statků (hodnot), které patří k lidské existenci, můžeme vytvořit jen společnými silami. Proto jsou společenské vztahy nejen vztahy, v nichž se odehrávají konflikty rozporuplných zájmů, ale také vztahy směřující ke společnému prospěchu. Aby mohly být zájmy navzájem slučitelné a aby mohly být společné hodnoty uskutečňovány, potřebuje každé společenství určitý řád. Křesťanská sociální etika hovoří o obecném dobru světové pospolitosti, které si vyžaduje ustanovení společných orgánů k jeho ochraně.
Je možné hovořit o různých odlišných významech obsažených v pojmu obecné dobro (latinské bonum commune = společné/obecné dobro):
Zaprvé je tímto pojmem myšlen společný prospěch, kvůli němuž určité společenství vůbec existuje, jeho smysl a cíl. Ke každému společenství (rodina, spolek, stát…) náleží obecné dobro, jeho smysl či účel, který je však nejprve dán jen jako cíl a musí být společně uskutečňován.
Zadruhé znamená obecné dobro v užším slova smyslu řád určitého společenství, pravidla, instituce a orgány, které jsou nezbytné, aby společný prospěch, bonum commune v širokém smyslu slova, mohl být uskutečněn.
Zatřetí se pojem obecné dobro často používá pouze v tomto posledním smyslu, totiž jako „vyjádření poslání, kvůli kterému existuje stát. Tak je to míněno také v citaci umístěné na počátku této kapitoly. Společné dobro v tomto smyslu spočívá v dobrém politickém řádu určité společnosti a je nutným předpokladem pro to, aby lidé a skupiny lidí mohli spořádaně sledovat své zájmy a mohli uskutečňovat své společné hodnoty.“ (Sutor 1996, 39)
Obecné dobro lze chápat na jedné straně jako „sociální spoluprací vytvářený souhrn prostředků a šancí, které jsou nutné, aby všechny osoby společenství mohly uskutečňovat své existenciální cíle.“ (Anzenbacher 2004, 202) V tomto pojetí má obecné dobro instrumentální charakter, slouží seberealizaci osoby.
Na druhé straně však je možné obecné dobro chápat také jako cíl: jako dobro všech jednotlivých členů společnosti. Zde je patrné, jak moc se obecné dobro prolíná s principem solidarity (viz Princip solidarity), jejímž cílem je zaručit lidsko-právní status osoby pro všechny, včetně lidí na okraji společnosti, chudých a slabých. (Anzenbacher 2004, 198)
Princip obecného dobra podle toho tedy obsahuje jak „hodnotový rozměr (práva a povinnosti lidské osoby), tak také institucionální aspekt (souhrn podmínek), jímž je především legitimován, zavazován, ale i omezován stát. Podle principu obecného dobra přísluší státu na posledním, ale přesto rozhodujícím místě, autoritativní pravomoc koordinovat různé zájmy a aktivity tak, aby prospívala dobru všech. Dobro jednotlivce není izolovaná veličina, ale závisí na všeobecném dobru společnosti.“ (Ockenfels 1994, 67-68) Spravedlnost vycházející z uvedeného chápání obecného dobra pak je tedy třeba chápat zároveň ve smyslu solidarizující pomoci vůči slabým a chudým.
 
 
Další použitá literatura:
Sociální encykliky, Praha 1996
A. ANZENBACHER, Křesťanská sociální etika: úvod a principy, Brno 2004
W. OCKENFELS, Katolická sociální nauka, Praha 1994