Všeobecná část

Zavřit Církevní dokumenty

Zavřit Demokracie a křesťanství

Zavřit Globalizace

Zavřit Křesťanství a politika

Zavřit Lidská práva

Zavřit Náboženská svoboda, vztah státu a církví

Zavřit Občanská společnost

Zavřit Principy křesť. sociální etiky

Zavřit Spravedlivý mír

Migrační politika

Zavřit Církevní dokumenty a vyjádření

Zavřit Informativní a odborné texty

Zavřit Legislativa

Zavřit Odborné teologické dokumenty

Zavřit Papežské dokumenty

Zavřit Vyjádření nevládních organizací

Počítadlo

   návštěv

   připojených čtenářů

Spravedlivý mír - Spravedlivá válka (Salve 3/05)

Převzato dne 1.9.2008 ze zdroje: http://salve.op.cz/

Jedná se o článek z časopisu Salve. Revue pro teologii a duchovní život 3/05. Zde je možné nalézt další články a studie k tématu "Spravedlivá válka".

 

Může být válka spravedlivá?


Rozhovor Dominika Duky OP, Tomáše Holuba a Alberta-Petera Rethmanna

Norbert Schmidt: Jen několik hodin po brutálních teroristických útocích v Londýně se shodou okolností setkáváme k rozhovoru do našeho Salve, které je tentokráte věnováno problematice války, teorii spravedlivé války, války proti terorismu, preventivní války či preventivnímu míru a podobným otázkám. Médii jsme zaplavováni hrůznými obrazy zkázy a nepochopitelného násilí a zároveň množstvím analýz, úvah a komentářů. Názory se samozřejmě na konkrétní události různí, různí se i v redakci naší revue. A proto jsme se rozhodli pokusit se o určitou vnitroredakční debatu, k níž jsme si ještě přizvali podplukovníka Tomáše Holuba, hlavního kaplana Armády České republiky, který si s sebou k debatnímu stolu nepřinesl jen profesní znalosti, ale i bezprostřední zkušenosti z války v Iráku. Začal bych však úplně jednoduše: Když člověk čte evangelia, když poslouchá Ježíšova slova v Horském kázání, když slyší o tom, že bychom měli milovat i nepřátele, tak na první dojem se zdá být křesťanství pacifistické náboženství. Křesťanství je zásadně proti válce, takže o čem de facto zdlouhavě diskutovat? Je to takto jednoznačné?

Dominik Duka OP: To, co jsi uvedl, by se dalo dokumentovat vlastně celým křesťanským starověkem. Křesťanství nevstupuje do dějin jako náboženství státní. Vstupuje do dějin od počátku jako náboženství, které vzniká na základě osobního rozhodnutí jednotlivce pro Ježíše Krista. A z tohoto úhlu musíme chápat i postoj prvotního křesťanství. Křesťanství přijímá Boží zjevení v plnosti Staré i Nové smlouvy. I v Novém zákoně se setkáváme s bojem. Již ve Starém zákoně najdeme, že boj a válka patří k životu. Pravdou však je, že konečnou vizí života člověka s Bohem je život v míru a přátelství.
V okamžiku, kdy se křesťanství stane státním náboženstvím, je nuceno zaujmout konkrétnější stanovisko k fenoménu války. Tak jak bychom mohli označit Tertulliána, Órigéna a další za pacifisty, tak prvním „nepacifistou“ je sv. Ambrož, který musí na základě osobní zkušenosti s politickým úřadem prefekta řešit otázku nutnosti války, která vede k navrácení spravedlnosti. Tím druhým je sv. Augustin, kterého někteří nazývají pesimistou, jiní optimistou se smyslem pro realitu. Sv. Augustin je přesvědčen, že války budou až do konce světa. Vylučuje existenci míru před dovršením lidských dějin. Znovu se pak aktuálnost otázky války vrací v období, kdy přichází církev Germánů (my musíme u nás dodat i Keltů a Slovanů) a při stěhování národů dochází k velkým vojenským střetům. Církevní autority zde již přicházejí s konkrétními návrhy, jak alespoň zmírnit způsob vedení válek. Pak přichází scholastika, která už vypracovává teorii spravedlivé války, ale k tomu se asi teprve dostaneme.
Na církevní dějiny nejen starověku bychom se mohli dívat i jako na sled pokusů o návrat k ideálu evangelia.

Albert-Peter Rethmann: Ano, od začátku najdeme ono napětí, jak na jedné straně zacházet se skutečností války, konfliktu a na druhé straně s povinností dělat všechno pro mír mezi lidmi a mezi národy, jak to jednoznačně vyplývá z Horského kázání a z celého poselství Nového zákona. Odtud plyne od počátku velká rezervovanost vůči armádě a vůči válce. Jako jeden z prvních pokusů hledání určitého kompromisu s realitou bych uvedl ještě Hippolyta, který na začátku III. století musel zaujmout stanovisko k faktu, že i mezi vojáky jsou křesťané. Dospěl k tomu, že se zaprvé křesťan nesmí dobrovolně hlásit do armády a zadruhé že nesmí zabít, zničit nepřítele. Velmi rychle se ukázalo, že toto nestačí, a proto se sv. Augustin pokusil najít jako první obecnější pravidla „spravedlivé války“. Ryze pacifistické stanovisko není zřejmě jednoznačně křesťanské.

DD: Doplnil bych ještě, že když citujeme evangelium, nesmíme zapomínat citovat i Jana Křtitele, když promlouvá k vojákům. Neříká jim, aby odešli z armády, ale: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem“ (Lk 3,14b). Rovněž se ve Skutcích apoštolů a v evangeliích setkáváme se dvěma důstojníky, setníky jako s pozitivními postavami (Mt 8,13; Lk 7,2 nebo i Sk 10,1). Nezapomínejme také, že velký podíl na misii křesťanství měli právě římští vojáci.

Tomáš Holub: Hippolyt řeší problém jednotlivce. Základní problém nastává v okamžiku, kdy se přebírá zodpovědnost za společnost. Myslím si, že je dobré hned na začátku diskuse o spravedlivé válce zdůraznit, že nejvyšším křesťanským principem je láska k bližnímu. Bohužel se ale ukazuje, že v určitých situacích, například když jsme zodpovědni za stát, láska k bližnímu znamená povinnost postavit se vůči druhému bližnímu, který vážně ohrožuje ty, za které mám zodpovědnost.

APR: Rozumím-li tomu správně, souhlasíte s tím, že válka je každopádně zlo. Vzhledem k tomu, že existuje zlo ve světě, tak s tím zlem musíme zacházet. Ale válka zůstává zlem.

NS: Četl jsem trochu jiný názor u George Weigela. Říká, že válka je i nástrojem politiky a že válka de facto sama o sobě může být i nástrojem dobra: „Klasická tradice pohlíží na ozbrojenou sílu, na vedení války jako na cosi, co se dá užít dobře či špatně.“ V tomto smyslu není počátek zla ve válce samé. Válka je vždycky důsledek něčeho.

DD: Ano, zde budeme neustále narážet na problém. Zajímavé je, že už raný středověk dokáže ještě před definicí scholastické spravedlivé války rozlišovat dvě formy války: obrannou – „pro klid řádu“ (tranquillitas ordinis) a válku z osobního popudu. Přitom ale védy zůstává povinností i těch na straně „spravedlivých“, kteří ve válce zabili, konat pokání. A to až po dobu tří let. Všimněme si, že v rámci konceptu treuga Dei byla jednoznačná snaha vedení války vůbec včas zamezit. Boj bylo možné přerušit od středy večer do pondělka do rána. Byly stanoveny doby, kdy se nesmělo válčit – Advent, Vánoce, půst, Velikonoce, velké církevní svátky. Například i souboj sv. Václava s vévodou Zličanským nebyl jen náhodný nápad. Germánské právo obsahovalo snahu uchránit životy válečníků. Proto většinou začínala válka soubojem vojevůdců. Podobný smysl měla i tzv. „třídenní válka“: kdo během tří dnů vítězil, byl vítězem, na jehož straně stálo právo. Chápalo se to jako Boží soud.
Tomu, co jsi, Norberte, uvedl, nahrává až teorie středověké spravedlivé války. Jak sv. Ambrož, tak i sv. Augustin chápou spravedlivou válku jako obranu. Definice sv. Tomáše Akvinského a sv. Rajmunda z Penafortu, který nejvíce rozpracovává důvody spravedlivé války, neobsahují jen případ obrany před napadením, ale je zde také nastolení spravedlnosti, získání a odčinění krádeží a lupů, tzn. dobyvačné války. Křížová výprava je také pak definována jako bellum iustissimum. Když přistoupíme na teorii von Clausewitze, toho velkého teoretika války XIX. století, který říká, že válka je normální prostředek politiky, když selhaly všechny ostatní, pak můžeme připustit válku, abychom ji mohli ospravedlnit, jako bellum iustissimum. Pod tímto úhlem se můžeme v moderní době dívat i na druhou světovou válku. Problémem bude však první světová válka. Těžko nalezneme toho, kdo vedl bellum iustissimum.

APR: Ale právě ten pojem iustus – spravedlivý v souvislosti s válkou je, pokud to vidím správně, od začátku používán jen analogicky. Válka prostě není něco dobrého. Spravedlivá válka je za určitých podmínek akceptovatelná nevyhnutelná skutečnost, se kterou musíme zacházet i z křesťanského hlediska.
V době po Westfálském míru, kdy se v Evropě státy už nemohly odvolávat na společnou vyšší moc, měli vládci právo vést války jen na svém území. Přesněji: na svém území mohli prosazovat své zájmy i válkou. Zde můžeme nalézt kořeny přesvědčení, že už neexistují žádná vyšší kritéria pro politiku. Politika se odděluje od morálky. Když politika nemá žádná vyšší kritéria, je logické, že válka je jen, jak říká Clausewitz, pokračování politiky jinými prostředky. A to je problém.
Zajímavé je, že právě po třicetileté válce se sice mluvilo a psalo ještě o tzv. spravedlivé válce, ale v podstatě ta teorie už plně nefungovala. Znovu se o tom hlouběji začalo přemýšlet až po první a potom po druhé světové válce, kdy se ukázalo, že si s tím, co formuloval Augustin a Tomáš Akvinský, už nevystačíme.

DD: Corpus Christianorum končí vlastně právě třicetiletou válkou. Podle definice spravedlivé války nesmí být nejvyšší autoritou panovník, ale papež nebo odvozeně císař. Ale ve třicetileté válce dojde ke sporu, která konfese bude mít císaře. Spor vyústí do patové situace, kdy mír je nastolen na základě traktátu Juana Caramuela Lobkowicze jako praktická záležitost. Od té doby až vlastně do první světové války fakticky platila ta Clausewitzova definice pro praktickou politiku. Děsná zkušenost první světové války ukazuje, že takto to již dál nejde. Proto vzniká Organizace spojených národů atd.

TH: Myslím si, že teorie spravedlivé války došla ke kritickému bodu v okamžiku, kdy se začaly v pozdní scholastice, myslím tím období před třicetiletou válkou, objevovat teorie, že spravedlivá válka může být vedena z obou stran. To se prakticky projevilo právě během třicetileté války a vyústilo to v natolik zásadní oddělení politiky od morálky, že se de facto na politické úrovni věci řešily čistě pragmaticky bez ochoty jakéhokoli přesahu. Právo panovníka se stalo absolutním.

DD: Já bych zde hájil jednu věc. Uvědomme si, že období španělského zlatého století se vyrovnává s otázkou lidských práv, s otázkou kolonií. Proti Franceskovi da Vittoria stojí kardinál Kajetán, který zpochybňuje právo křesťanské Evropy (on byl Ital) a Španělska, Portugalska okupovat, tedy vytvářet koloniální systém v Latinské Americe. To jsou nesmírně zajímavé věci. Již během renesance vzniká nové pojetí tyrana. Vezměme si Macchiavelliho. Proto přichází jezuita Juan de Mariana s otázkou možnosti svrhnout tyrana.
Jestliže sv. Tomáš vylučuje občanskou válku a to, co bychom dneska nazvali revoluce, z diskuse o spravedlivé válce, tak vidíme, že se právě období pozdní scholastiky vyrovnává s vědomím, že renesanční návrat k absolutismu a k despocii je tou nespravedlností, proti které se mohu legitimně bránit. U sv. Tomáše bych našel důvody, proč může papež uvalit panovníka do klatby, když ve své zemi nezaručuje spravedlnost, mír a svobodu. Bylo pak možné proti němu povstat. Čili dostáváme se k velmi složitému problému, který je vidět v XIX. a XX. století se všemi revolucemi: Co je a co není válka?

APR: Ve XX. století formuloval sociolog Niklas Luhmann názor, že náboženství jsou polemogenní, to znamená, že náboženství způsobují násilí a války. Chce tím říct, že je velmi nebezpečné se odvolávat právě v morálce na náboženství. Já toto stanovisko nesdílím. Ale třicetiletá válka ukázala, jaká hrůza může vzniknout, když se člověk odvolává při použití násilí na nejvyšší autoritu. Američtí biskupové našli v devadesátých letech, myslím, velmi zajímavou formulaci, když hovořili o tzv. „komparativní spravedlnosti“. To znamená, že žádná strana ve válce není jednoznačně na straně spravedlnosti či na straně nespravedlnosti. Když mluvíme o komparativní spravedlnosti a tím velmi, velmi analogicky o spravedlivé válce, máme možnost se sebekriticky dívat i sami na sebe právě v průběhu ozbrojeného konfliktu. Zdá se mi velmi důležité, že už dnes neoperujeme s pojmem spravedlivá válka, ale s pojmy jako oprávněná obrana, obranná válka, protože právě pojem spravedlivá válka vede k aporiím.

NS: Jsou ale autoři, kteří říkají, že teorie spravedlivé války je velikým pokladem tradice církve, který nemůžeme jen tak hodit přes palubu, byť se dnes musí v jednotlivostech dopracovávat, zpřesňovat. Albert-Peter právě řekl, že je třeba se vzdalovat od pojmu spravedlivé války, hledat nějakou jinou cestu. Proč je pojem nedostatečný a co s jeho obsahem?

TH: Musíme rozlišovat pojem spravedlivé války a obsah teorie spravedlivé války. Myslím si, že pojem spravedlivá válka je v současné době nešťastný. Vzbuzuje příliš lehce dojem, že válka je něco normálně přípustného. Ale jsou zde vážné problémy i se samotnou teorií…

DD: Ne, já se domnívám, že problém neodstraníme přejmenováváním. Problém vidím spíš v tom, že se v XX. a také v XXI. století rozšiřuje hrozivá ignorance, to znamená, že my používáme pojmy, aniž bychom vůbec věděli, co obsahují. Jestliže si vezmu středověkou definici Tomáše Akvinského rozvedenou Rajmundem z Penafortu, tak se, myslím, dostanu k tomu, co stěží vysloví XX. století. Zaprvé musí být spravedlivá válka vyhlášena zákonnou autoritou. Zadruhé se nesmí stát konfesní válkou, nesmí ji vyhlašovat duchovní autorita a nesmí se na ní podílet. Třetí bod: musí vést k obnovení spravedlnosti a míru. Za další nesmí být vedena s nenávistí, závistí a z nedovolených vášní. Spravedlivá válka nesmí zatížit civilní obyvatelstvo, které nesmí být bráno do zajetí, nesmí být od něj vyžadovány poplatky a nesmí se ničit majetek civilního obyvatelstva. Když si tyto věci uvědomím, nezlobte se, tak pro mě celé období od Haagské konference až po Druhou ženevskou konvenci po druhé světové válce jsou slabé ozvěny požadavků spravedlivé války, s kterými přišel středověk.
Církev nechápala válku nikdy jako dobro. V církvi platí princip lex orandi, lex credendi, který se teď velmi často opouští. Neprávem. Najděte mi jediný misál, ve kterém by byla modlitba za válku nebo modlitba za spravedlivou válku. Otevřme si texty, kterými jsou ustanovováni rytíři. Rytíř je pasován proto, aby ochraňoval, zabraňoval válce, ne aby válku vedl.
Čili dám vám oběma za pravdu, že pojem jako takový může dnes být nevhodný, protože už je neznámý a navíc nahrává politickému mediálnímu zneužití. Můžeme určitě najít lepší pojem, než je spravedlivá válka. Ve své stručnosti vlastně nevypovídá téměř nic. Pro většinu lidí se už vůbec pojem spravedlnosti rovná tomu, že si soud nebo parlament vyhlásí, co chce. Ale my musíme ubránit kontinuitu paměti, obsah církevního pojmu spravedlnosti, který v pohledu Nového zákona souvisí s milosrdenstvím. Když toto někdo zná, tak si musí uvědomit, že v každé válce je lidství, lidově řečeno, pošlapáváno.

NS: Válka byla v terminologii spravedlivé války definována védy také jako ultima ratio, jako poslední možnost anebo jediná možnost zamezení nespravedlnosti, zla…

APR: Ale právě to se bohužel neodráží v samotném pojmu spravedlivá válka. To je ten problém. S tím, co řekl pan biskup, plně souhlasím. Ale právě zde začíná diskuse. V teorii spravedlivé války je už vyjádřen ideál trvalého míru. Otázka je, za jakých podmínek, anebo jestli vůbec, je dnes válka vhodný nástroj k ustanovení lepších poměrů, aby zavládl mír mezi lidmi. Rozhodující kritérium je, zda válka vede k lepším poměrům.

NS: Vidím, že se nadechujete oba dva, ale obrátím se na Tomáše, protože nedopověděl, proč si myslí, že dnes teorie spravedlivé války pokulhává.

TH: Domnívám se, že teorie spravedlivé války nebo ospravedlnitelné války, tak jak je definována v Katechismu katolické církve, dostatečně nereflektuje podstatu vedení násilných akcí a válečných konfliktů v dnešní době. Jsou zde věci, které se musí v mnoha směrech velmi jednoznačně znovu i teologicky promyslet. Teorie spravedlivé války se ve své podstatě dostala v současné době do zásadní krize…

DD: Tak s takovými formulacemi absolutně nesouhlasím. Mohl bys uvést důvody?

TH: Například jedním z principů spravedlivé války je, že musí být vyčerpány všechny ostatní prostředky. A já jsem přesvědčen, že v okamžiku například teroristických útoků, kdy je obrovské nebezpečí, že vyčerpání všech prostředků může znamenat promeškání šance uchránit vlastní lidi, se musíme ptát, jestli máme morálně právo čekat na vyčerpání opravdu všech prostředků. Další komplikací je, že v současné době nejsou dvě jednoznačné strany konfliktu, ale strany tři. Je zde velmi úzká skupina, vůči které není možno bojovat. V Londýně máme čtyři teroristy, a není možné, aby proti nim stát vedl válku. Je tu dále určité zázemí, které dává možnost, aby teroristický útok byl možný, ale zároveň není v přímém konfliktu. Může to být stát nebo jakákoli významná bojová skupina, která je kdesi daleko, která se na místě přímo neangažuje, ale ekonomicky nebo logisticky poskytuje útočníkovi podporu. Eventuálně ho pouze toleruje. Máme tu tedy skupinu, kterou je nutné eliminovat. A pak tady máme toho, kdo se brání. Třetí rovina, velmi zásadní, je ta, že se de facto snížil na nulu okamžik od začátku útoku do katastrofálních účinků. V okamžiku klasické války to je tak, že když je napadena hranice, tak pět dní vojska postupují k hlavnímu městu a je možné se pět dní bránit. Teď v okamžiku, když někdo otevře ampulku biologického jedu nebo zbraní v metru, tedy hned po prvním kroku útoku, nezbývá žádný čas na obranu. Čtvrtá věc je, že teorie spravedlivé války počítá s existencí konečné autority, kdysi papeže. V dnešních dokumentech katolické církve je řečeno, že oprávněná autorita je velmi blízká Radě bezpečnosti OSN. A s tím, musím říci, mám také problém. Mluvím o střednědobém horizontu. V tom dlouhodobém horizontu souhlasím s encyklikou Pacem in terris, že musíme směřovat k situaci, kdy tu bude autorita celosvětová, která zabraňuje konfliktům. To je skutečně naděje, kterou bychom si měli jako křesťané uchovat. Ale nezapomínejme na diskusi s Augustinem, nakolik je to reálné, nakolik je to utopie.
Pane biskupe, vnímám to tak, že se válku snažíte definovat příliš klasicky, a tím chci říci, že ostatní věci, které dnes prožíváme, můžeme velmi těžko dostat pod pojem spravedlivé války nebo války vůbec.

DD: To jsem neřekl. Chtěl jsem jen zdůraznit, že ve středověku se rozlišovalo, a jestliže my chceme nově definovat pojem a obsah spravedlivé války – tuto debatu považuji také za nutnou –, musíme najít adekvátní výrazové prostředky, chceme-li zachránit možnost ozbrojené obrany v novodobé situaci. Uvědomme si: definice je vždy ideální. Novodobá terminologie ale musí obsáhnout široký a drahocenný obsah, který je skrytý za pojmem spravedlivé války. Je potřeba ho umět dobře interpretovat a aplikovat do dnešní situace.

TH: Pak souhlasím. Já jsem jenom chtěl dodat, že v okamžiku, kdy bychom řekli, že to, co teď činíme proti terorismu, je jiná kategorie nežli válka, pro kterou je nutné najít nová kritéria, tak bychom se dostali do strašně nebezpečné situace.

DD: Já nepopírám to, co říkáš, Tomáši. Jen upozorňuji, že Tomáš Akvinský nezahrnuje pod pojem spravedlivá válka válku občanskou a například to, co bychom dneska nazvali revolucí. Válka s terorismem je úplně jinak definovaná válka než klasická válka, jak jsme ji znali do druhé světové války. Ale domnívám se, že tady se dostáváme ještě do hlubšího teologického problému. Podobně jako ty, i já mám malý problém s katechismem. My říkáme, že odmítáme trest smrti. Ale jakým právem vyžadujeme od vojáků, aby riskovali život?

TH: Nechápu souvislost.

DD: Vysvětlím. Jestli řekneme, že lidský život je taková hodnota, že nikdo nesmí druhému život vzít, tak nesmíme ani notorického vraha zbavit života, ale na druhé straně žádáme vojáka, aby riskoval svůj život nejen za druhé lidi, ale i za majetek.
Musíme se na vše dívat trochu z širšího úhlu. Zásady spravedlivé války nemůžeme úplně aplikovat do novodobých konfliktů s terorismem. Dobře. Nezapomínejme však, že středověk řešil tehdejší revolty spíše na úrovni kriminality. Nebo když dnes hovoříme o zákazu používání určitého typu zbraní, nezapomínejme, že církev například zakazovala používání kuší. Zákaz kuší není svým způsobem nic jiného než zákaz používání chemických a biologických zbraní. Modré přilby, kdybych je idealizoval, nejsou nic jiného, nežli ideál středověkého rytíře apod. Je třeba hájit znalost historie, před některými problémy nestojíme totiž úplně poprvé.

TH: Domnívám se, že se musí hovořit o spravedlivém míru. To je stav, ke kterému směřujeme jako, chcete-li, ke křesťanskému ideálu. Nicméně právě v současné době si musíme nutně formulovat a promyslet určitá kritéria pro spravedlivé použití násilí jako určitou periodu cesty ke spravedlivému míru. Mě se zdá, že to je velmi analogické situaci morálního ospravedlnění atomového zastrašování, o kterém se vedla obrovská diskuse právě na Západě. Nakonec se biskupské konference shodly na tom, že pro danou chvíli je to krok, který je na hranici akceptovatelnosti, ale přesto je nutný a správný. I dnes ve vztahu boje proti terorismu potřebujeme, aby existovala diskuse o tomto „mezikroku“ použití síly.

APR: Na základě dnešní církevní nauky zůstává platná obranná válka, která může být za určitých podmínek ospravedlnitelná.

DD: To je pravda. Ale na druhou stranu i pojem obranné války v sobě skrývá určité zúžení. Mnoho lidí řekne: Jakápak obranná válka, když nejsem na vlastním území? Co to znamená obrana? A nakonec obrana čeho, obrana koho?
Vezměme, že toto napětí pocítili už vlády po první světové válce, kdy se přestává používat označení ministerstvo války a místo něho přichází ministerstvo obrany. Masaryk nejmenuje Štefánika jako ministra války, ale jmenuje ho jako ministra obrany. V samotné vládě existoval proti tomu odpor. Někteří chtěli mít ještě ministerstvo války, stále chápali válku jako politický prostředek.

APR: V současné diskusi jde například také o otázku, kdy že jsou zraněna lidská práva tak zásadně, že musíme vojensky pomoci jedné skupině v druhém suverénním státě, aby vůbec přežila. Otázkou je, kdo rozhodne, že stát vůči části vlastního obyvatelstva opravdu zásadně porušil lidská práva.
Ale já si rozhodně myslím, a to spolu s Druhým vatikánským koncilem, že se musíme rozloučit s pojmem spravedlivé války, určitě s pojmem svaté války, a mluvit diferencovaně o různých typech války. Proto bych ještě jednou rád uvedl ten pojem amerických biskupů – komparativní spravedlnost. Když mluvíme o spravedlnosti, musí nám být jasné, že spravedlnost není védy jednoznačně jen na jedné straně. Mám možná důvody k ospravedlnění použití válečných prostředků. Ale nic víc. I během válečného konfliktu se musíme neustále ptát, zda ospravedlnění toho, co dělám, tu ještě je. Například bombardování Drážďan. Je to opravdu védy tak, že my jsme ti spravedliví a ti ostatní jsou nespravedliví?

DD: První světová válka rezignovala na pojem spravedlivé války. Ze všech stran byla vedena na základě principu „naše vítězství“ a „největší hodnotou je národ“. Já nedokážu tak snadno určit, kde byla spravedlnost.

APR: Právě to je ten problém. Německý voják měl na svém opasku „Bůh s námi“ a to je právě to, co dnes nechceme s Bohem dělat. Dnes nechceme s nejvyššími morálními kategoriemi ospravedlňovat jednostranně vlastní stanovisko a postavit protivníka na stranu „zla“.

DD: Především pojem svaté války, džihádu atd. je v dnešní době nebezpečně zavádějící.
Přitom na druhé straně bych opět hájil určitou historickou paměť. Když řekneme svatá válka, to nejsou pro mě jenom křížové výpravy, u kterých chápu, co měli křižáci na mysli, když říkali „Bůh s námi“. Svatá válka, to jsou také stovky, tisíce povstalců, kteří dokáží bojovat za svatou věc. Tou svatou věcí je člověk, jeho svoboda.
Rovněž tak ale například i na straně „spravedlivých“ vítězů druhé světové války byly také někdy tvrdě porušeny principy spravedlivé války. Za markantní vykřičník také považuji bombardování Drážďan.

APR: Svatá válka je velmi špatný pojem, protože zastírá, že válka je pořád zlo. I ten, kdo bojuje za svobodu násilně, používá násilí, má být opatrný definovat toho druhého jako zlého a sám sebe jako svatého.

DD: Já myslím, že tady používáme, pane profesore, kategorie s úzce moralistickým pojetím. A dostáváme se k procesům kanonizačním. Pro mě bojovník, voják, který dává svůj život za druhé, naplňuje ten nejhlubší ideál křesťanství. „Největší lásku má ten, kdo dává život za své přátele.“ Domnívám se, že to je jedno z poselství, které by i vojenští kaplani měli dostatečně uhájit a držet. Zde vystupuje to pozitivní, proč je možné válku připustit.

APR: Na jedné straně je dimenze individuálních ctností vojáků, ano. Já mám jenom problém s vaší novozákonní citací, že to je nejvyšší ctnost položit život za přátele. Je to silně analogické. Používat tento citát v rámci válečných konfliktů odezírá od faktu, že voják je nejen ochoten dávat svůj život, ale také je ochoten zabít. Problém je, že nejsou jenom dvě bojující strany, ale že jsou tu strany tři, a snad ještě další. Kolik lidí umírá i dnes ve válkách, které jsou vedené s nejmodernější technikou!

DD: Jistěže to je analogické. Souhlasím. Pán Ježíš život dal, nebral. Ale analogie zde je.
Problém nastává, když budeme brát teologii legisticky, tedy na způsob práva. Nezapomínejme, že celý středověk ví, že nemůžete jednat bez základních ctností. A tyto ctnosti jsou rozvážnost, mírnost, spravedlnost a statečnost.

APR: Ano, jen musíme být trochu opatrnější s používáním určitých pojmů. Myslím si, že se vyplatí na tomto místě trochu přemýšlet o moci jazyka. Co způsobuje používání pojmu svatosti a pojmu války? Například v souvislosti takzvané války proti terorismu se velmi zužuje perspektiva. Vidíme, že boj proti terorismu, válka proti terorismu se nedá vyhrát prostředky armády. Kořeny terorismu jsou mnohem hlubší. Není ani úplně jasné, kdo je protivník. Uvedené pojmy jako válka, spravedlivá válka, či dokonce svatá válka vyvolávají asociace, které už nezvládáme. A proto bychom měli být trochu opatrnější, když je používáme.

NS: Pokud jde o sílu slov, tak mě bezprostředně k tomu napadá situace, kdy prezident George Bush po 11. září nemluvil jen o válce proti terorismu, ale také použil slova crusade – křížová výprava. Byl zato hodně kritizován. Mnozí to chápali tím způsobem, že se tak postavil do čela západní civilizace, která nyní bojuje proti teroristům – muslimům. Četl jsem pak v této souvislosti zajímavou úvahu, že to byl právě papež Jan Pavel II., který svým rozsáhlým diplomatickým úsilím a poměrně jasnými výroky zabránil tomu, že i když k válce nakonec došlo, tak není ani v muslimském světě chápána jednoznačně jako válka muslimů a křesťanů. Co si o tom myslíte?

APR: Právě když používáme taková slova jako Crusade, Clash of Civilizations – střet civilizací, tak situaci nelegitimním způsobem zjednodušujeme a – možná nechtěně – přijímáme černobílý obraz světa teroristů. Dělíme svět na MY a ONI. Musíme naopak udělat všechno proto, aby se ta Huntingtonova teze nestala self-fullfiling profecy. To znamená předpovědí, která se splní právě proto, že s ní počítáme. Takto můžeme chápat i papežovo diplomatické úsilí před válkou v Iráku. On právě nesdílel Huntingtonovu tezi, nýbrž se snažil všemi možnými způsoby o to, aby se lidé různých kultur lépe poznali a více si porozuměli.

DD: Já bych jednak věnoval Huntingtonovi větší pozornost, a pak bych v jedné věci obhajoval prezidenta Bushe. Není pravdou, že Bush vyhlásil svatou válku Západu proti muslimskému světu. Byl to naopak George Bush, který šel do mešity a řekl: „Nebudeme pronásledovat muslimy.“ Pozor, to byl veliký krok, který udělal, bez kterého by možná ve Spojených státech vzplálo mnoho mešit.
Oproti tomu pozoruji, že to je právě Evropa, která dělá přímo katastrofické kroky. Na vyrovnání napětí mezi náboženstvími je snad francouzský šátkový zákon? A německý zákon o odstraňování náboženských symbolů?

TH: Huntington ve své knize Střet civilizací neříká, že střet civilizací již nastal. On popisuje určitý možný scénář budoucího vývoje. Podle mě klíčové je, abychom si na jedné straně uvědomili, že se tímto směrem může situace vyvíjet, že to je reálná hrozba. Ale na druhou stranu jsem osobně přesvědčen, že křesťanská paměť a postoj k světu nám říká: Pokud si mezi různými variantami řešení konfliktu vybereme tu radikální, tak to je svým způsobem vždy určitá prohra. Pod tímto úhlem pohledu bych já viděl zmíněné papežovo úsilí o mír. Úsilí, které dokázalo poodstoupit od reálné možnosti střetu. Nesouhlasím s názorem, že „střet civilizací“ již nastal. Myslím, že jsme možná krůček, dva krůčky od něho, ale střet civilizací ještě nenastal. Pokud tyto dva kroky uděláme předčasně, tak je to proti veškeré křesťanské naději.

DD: Ano, musíme udělat vše pro nastolení míru. Ale mír není jediná hodnota. Máme tu i svobodu, důstojný život, spravedlnost atd. Debata je o tomto. Papežovo úsilí o mír neznamená, že by se úplně vzdal možnosti obranné války či humanitární intervence. A já skutečně trvám na tom, že jsme v situaci chcete-li blízké válce a povinností armády i této země je mě i nás chránit. Nezaměňujme skutečnost s naším přáním toho, jak by svět měl vypadat.

APR: Bush interpretoval to, co se stalo 11. září, pojmem válka, což není podle mého názoru úplně jednoznačné. A z toho vyvodil důsledky, podle mého velmi špatné, které vedly k tomu, jak sám řekl Donald Rumsfeld v květnu 2005, že teď máme v Iráku víc násilí, než před válkou atd.
Musíme nutně mluvit o tom, v jakých situacích je za současných podmínek ospravedlnitelné používání válečných prostředků. Jeden očividný příklad je např. Rwanda. A pokud možno podporovat, co požaduje Tomáš Akvinský, že válka musí sloužit mírovému uspořádání.

TH: Zlo, které vznikne po válce, nesmí být větší nežli to, kterému se brání válkou.

APR: Nesmíme se omezit diskutovat jen o tom, co znamená ultima ratio. Ultima ratio znamená také, že musíme ještě mnohem víc síly investovat do předválečných řešení konfliktů. A já jsem si jistý, že v Iráku to nebylo vyčerpáno.

TH: Nebudu se vyjadřovat k politické situaci před a po válce v Iráku. Jen bych podtrhl, že například právě v Iráku je nyní naprosto zásadním apelem křesťanské etiky upozorňovat na to, že válka je vždycky pouze mezikrok. Že válka je jen jeden kamínek ve velké mozaice.

DD: Podívejte se, já mám vůči pacifismu velkou námitku.

APR: Já také.

DD: Já bych si dovolil oponovat vaší námitce vzrůstu násilí v Iráku. Ať mě někdo skutečně vyčíslí škody, které tam byly páchány za Saddáma Husajna.
Navíc uvažme, jak by vypadal normální konflikt. Okupace Iráku proběhla naopak téměř bez krveprolití. Saddámova armáda se bránila zbabělým způsobem. Podobně jako teroristé. Terorista se nepostaví síle statečně. On chce druhého zasáhnout. Proto vraždí co nejvyšší počet nevinných, bezbranných obětí.
Válka v Iráku se podle mě opravdu dá přirovnat k tomu, jak se ve středověku postupovalo proti loupeživým rytířům a nejpodlejším projevům kriminality a zločinnosti.

APR: Ale pozor, teď dáváme dohromady dvě věci, které původně dohromady nepatřily: terorismus a Irák. Problém terorismu v souvislosti s Irákem je poválečný fenomén.
Právě argument, že Saddám Husajn spolupracoval s mezinárodním terorismem, se nepodařilo dodnes doložit. Samotná CIA řekla, že před válkou v Iráku bylo téměř 9 000 extrémistických muslimů, kteří byli ochotni používat násilí. Před rokem zveřejnila CIA na základě vlastních poznatků počet 18 000. To znamená, že válka v Iráku posílila hnutí extrémistických teroristů. Všechny důvody, které byly uváděné Amerikou na obhajobu války, se nepodařilo prokázat.

DD: Není pravdou, že „všechny důvody“, jenom některé.

APR: Ale ty hlavní důvody ano… Já bych byl trochu opatrnější zdůvodňovat válku v Iráku terorismem. Teď to souvisí, ale to je přesně problém s touto válkou.

DD: Musíme si poctivě říci, co se děje. Slovo terorismus je také příliš vágní pojem. Vágnější než slovo spravedlivá, svatá obrana. Myslím si, že to je opravdu složitější. Ale vycházejme z toho, že tady skutečně je vyhlášená jakási válka, která dostává podobu teroristických útoků. To se nedá oddiskutovat. Autoři jako Gilles Kepel, s kterým polemizuji v mnoha věcech, tvrdí, že první fází byla rekonkvista a my jsme teď ve fázi druhé. Berme i takové úvahy vážně. Berme vážně nebezpečí, že jsme ve válečném konfliktu, který jsme my nevyvolali.
Na druhou stranu, když hovoříme o islámském terorismu, tak máme mylný dojem, že vyrůstá čistě z báze islámu. Ale všimněme si, že v Evropě islámské teroristické skupiny vyplňují právě ten prostor, který před několika lety patřil extrémní levici, například rudým brigádám. A baasismus, k němuž patřil Saddám Husajn, není bez marx-leninské ideologie myslitelný. Proto nakonec i Al-Kaidá pochopila, že jejím spojencem může být např. levice ve Španělsku, Francii.
Také vůbec nechci zastírat nesmysly, kterých se v Iráku dopustila americká armáda. Koho mohlo například napadnout ustanovit ženu velitelem věznice, kam dávám islámské muže?

APR: Nedělejme chybu a nerozdělujme svět na černou a bílou stranu, přesně tak, jak to chtějí teroristé. Já bych se ptal, co můžeme dělat, abychom válečné prostředky museli používat co nejméně. Můžeme se určitě domluvit na tom, že potřebujeme vedle silových prostředků i nástroje jiné. Pro mě je velmi důležité, aby muslimové v Evropě měli možnost vytvořit evropský islám. To je pro mě velmi důležitý krok, abychom nedělili svět do dvou částí.

NS: Mohli bychom tedy přistoupit na tuto otázku a držet se jí: Co můžeme dělat pro to, aby použití vojenské síly zůstalo védy tou nejzazší možností? Jaké aktivní kroky můžeme učinit proti hrozbě terorismu?

TH: Primární věcí je posílení identity. Zde bych se vymezil vůči Albertovi v tom, že se domnívám, že evropská identita je židovsko-křesťanská. Až z této pozice je možné vést skutečně otevřený dialog s evropským islámem.
Zadruhé je bezpodmínečně nutné se v Evropě zbavit strachu a otevřeně říci, v kterých situacích jsme připraveni použít sílu vojenského charakteru. Vnímám zničující rozmach pacifismu, především v Itálii a v Německu. Pacifismu, který není založený na ochotě heroického boje za mír, ale strachu o vlastní soukromou existenci. Například, když jsem studoval v Rakousku, tak nejvíce mírových manifestací proběhlo poté, co se v televizi objevily zprávy, že rakety z Iráku mohou zasáhnout i Rakousko. To je slepý strach, to není obrana. Zde ze mě hovoří voják.
Ale s tím je spojena třetí věc. Je třeba reflektovat skutečnost, že jako občané dáváme obrovskou moc do ruky velmi úzké skupině lidí. Souvisí to i s mou kritikou spravedlivé války, kde jsem to zapomněl říci. Na rozdíl od minulosti se nesmírně omezuje možnost kontrolovat rozhodnutí těch, kteří dávají definitivní povely. Možnost různých manipulací a dezinterpretací v médiích je ohromná. A to představuje jeden z obrovských etických problémů, protože pokušení zneužití moci uvnitř evropsko-amerického prostoru je v současné době veliké. Diskuse o možnosti použití síly bez diskuse o tomto bodu je nedostatečná.

DD: My si skutečně musíme definovat, zda jsme, nebo nejsme ve válce. Nebo co to je terorismus. Není to přece tak, že jednoduše posilujeme existující mír.

TH: Všichni velcí vojevůdci říkali, že válka je vyhratelná jenom v případě, když vládne silný duch. Otázka, zda jsme, nebo nejsme ve válce, pro mě není úplně primární. Protože na prvním místě musíme vybudovat identitu, ať už jsme ve fázi přípravy na válku, nebo ve válce samotné. Má kritika určitého technicky-vojenského charakteru uvažování jde tímto směrem. Ať bude Evropa jakkoli dobře technicky bojovat kdekoli, ať už to je třeba Irák, nebo někde jinde, nemá v dlouhodobé perspektivě šanci na úspěch, pokud nebude mít vlastní identitu, která je podle mého názoru zásadně ovlivněná křesťanstvím. Mohu říci, že jsem byl velmi překvapený, že ve vojenských, a to i českých kruzích, je myšlenka upevnění identity, bez které nejsme schopni se dlouhodobě ubránit, velmi živým tématem.

APR: Souhlasím s tím, že potřebujeme vyjasnit evropskou identitu. Když se však dívám na vývoj postoje křesťanství vůči kolonizacím, vůči náboženským válkám, souvisí tato změna postoje křesťanů i s pluralizací, s osvícenstvím, s demokratizací Evropy. Tím, že křesťanství vedlo dialog s novými demokratickými poměry v Evropě, změnilo také některé své postoje, co se týče soužití lidí, kteří mají různé názory; dokonce i s lidmi, kteří vůbec v Boha nevěří. Proto potřebujeme identitu, která spojuje všechny lidi, kteří žijí v Evropě.
Pocházím z Německa, kde máme velký problém způsobený tím, že jsme dlouho nevedli žádný dialog právě s islámskou komunitou Turků. Znám různé turecké islámské komunity. Jsou mezi nimi i extrémisti, ale většina Turků v Německu extrémistická v žádném případě není. Dialog se v současnosti vede otázkami jako: Co pro vás znamená, že žijete v demokratickém státě, že musíte jako občané Spolkové republiky uznat demokratickou ústavu? Součástí „německého islámu“ jsou dostatečně silné proudy, které se zabývají jak konflikty uvnitř islámských komunit, tak i otázkami, jak utvářet islám, který je v souladu se základními principy německé ústavy. A proto nesouhlasím s tím, že evropský islám není možný. Když chceme spolu v Evropě žít v míru, je ostatně pomoc při vytváření evropského islámu jedinou alternativou. Musíme posílit islám, který uznává principy osvícenství, demokracie a lidských práv.

DD: Ale islám nerozlišuje sekulární a náboženskou sféru…

NS: Promiňte, pane biskupe. Narazili jsme zde na otázku, zda demokracie a moderní západní civilizace je vázaná na křesťanství a určitou specifickou kulturu a jestli se dá nebo nedá „vyvážet“. Je to příliš komplexní otázka, nerozvíjejme ji, prosím, nyní, i když je zásadní. Vraťme se k otázce původní: Co můžeme v konfliktu s terorismem aktivně dělat?

DD: Souhlasím s tím, že kořeny terorismu se nedají vymítit válkou. Já se domnívám, že je skutečně zapotřebí při současných konfliktech zvýšit informovanost o tom, co islám doopravdy je a co se opravdu děje. Proto dávám Tomášovi za pravdu: vymezení a ujasnění si vlastní identity je nutné. Dále bych trval na tom, že se nebudou přepisovat dějiny. Nesmíme zapomenout, že zde byla invaze islámu, že zde byly války s Turky, ale i křižácké výpravy. Neříkejme, že u toho papežská diplomacie nehrála svou roli. Hrála, ale nikdy se nevzdávala konceptu spravedlivé války, nebo chcete-li obranné války. Byla tu misie sv. Františka, která dokázala, že františkáni mohli působit v islámských zemích. Věřím také tomu, že v církvi jsou síly, které nám vždy budou připomínat, abychom v muslimovi viděli především člověka. Jestliže se modlíme Otče náš, tak implicitně uznáváme, že každý vyznavač islámu je naším bratrem. Ale pozor, nesmíme zapomínat, že slovo bratrství neznamená, že si všechno je rovno. Osobně mám pro Korán uznání, už jsem ho potřetí přečetl, ale zamlčování zásadní křesťanské kritiky některých jeho pasáží v rámci jakési politické korektnosti považuji za kontraproduktivní.

APR: Já zase souhlasím s tím, že potřebujeme mnohem více informací. Nepotřebujeme ale jen kognitivní znalosti, my potřebujeme osobně poznat muslimy, kteří opravdu věří v Boha. A oni aby poznali nás. To znamená nejen racionální poznání, ale také navázat kontakty, přátelství. Slovo bratrství, přesně v tom smyslu, jak to uvedl pan biskup, se mi moc líbí, protože ukazuje, že hledáme to, co je nám společné, abychom na tom mohli stavět naši společnou budoucnost. Musíme konečně řešit otázky spolužití různých náboženství v Evropě. Nesmíme teď zbořit mosty, které existují. A to v duchu setkání v Assisi, jak to nastínil papež Jan Pavel II. Ostatně co jiného nám zbývá?
Dále bych vyzdvihl nutnost úsilí o mír právě v těch regionech, kde jsou konflikty dány politickými poměry, především samozřejmě na Blízkém východě. Musíme konečně řešit otázku Izrael – Palestina. Když mluvíme o spravedlnosti, musíme konečně řešit i otázku spravedlivého podílu na ekonomickém hospodářství atd. Jsem rád, že si to mezinárodní společenství uvědomuje více než ještě před rokem.

TH: Ano, jakmile se Evropa, západní civilizace nechá zavléci do situace, že nebude schopna myslet o dva kroky dopředu, zapomene na svou minulost, jak zdůrazňoval pan biskup, a bude se fixovat jen na konkrétní ohrožení, tak ztratí možnost nadhledu, vědomí širších souvislostí míru. Vytratí se nám křesťanská naděje. Nenechme si vzít ten širší rozhled.

NS: Tak, mám tu na papíře poznamenáno ještě několik hesel, tématických okruhů. Každému z nás možná nyní v hlavě vyvstává více otázek, než na začátku našeho rozhovoru. Třeba se k nim v budoucnosti ještě někdy vrátíme. Děkuji vám všem za tyto dvě místy přátelsky bouřlivé hodiny.

Rozhovor se uskutečnil 13. července 2005 v dominikánském klášteře sv. Jiljí v Praze.


Mons. ThLic. Dominik Duka OP (* 1943) je biskupem královéhradeckým a dlouholetým šéfredaktorem Salve. Kněžské svěcení přijal r. 1970. Tajně vstoupil do dominikánského řádu. Po r. 1975, kdy mu byl odňat státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti, pracoval jako rýsovač v továrně Škoda Plzeň. V letech 1981 až 1982 byl vězněn v Plzni na Borech za řádovou činnost a spolupráci se zahraničím. Provinciálem dominikánů byl od r. 1986 až do r. 1998. Téhož roku byl vysvěcen na biskupa. V r. 2001 byl vyznamenán prezidentem Václavem Havlem medailí prvního stupně za zásluhy o Českou republiku a v r. 2003 mu byl udělen Záslužný kříž ministra obrany České republiky II. stupně.

Pplk. Mgr. Tomáš Holub (* 1967) byl po teologických studiích v Litoměřicích, Salzburgu a Praze v r. 1993 vysvěcen na kněze. R. 1996 nastoupil do vznikající Vojenské duchovní služby AČR jako první vojenský kaplan české jednotky IFOR/SFOR v Bosně a Hercegovině. Od r. 1998 je hlavním kaplanem Armády České republiky.

Prof. Dr. Albert-Peter Rethmann (* 1960) je vedoucím katedry systematické teologie a proděkanem na KTF UK v Praze. Těžištěm odborného zájmu v rámci jeho hlavního oboru křesťanské etiky je problematika menšin, uprchlíků a migrace. Je poradcem Německé a České biskupské konference. Vede též Centrum pro studium migrace při KTF UK, které založil. Členem redakční rady Salve je od r. 2001.


Vytvořeno: 2008/09/09 ! 00:36
Poslední změna: 2008/09/09 ! 00:42
Téma: Spravedlivý mír
Načteno 5761 krát


Print preview Print preview     Verze pro tisk Verze pro tisk

 
Hledání




Webmaster
Kalendář
^ Nahoru ^