Všeobecná část

Zavřit Církevní dokumenty

Zavřit Demokracie a křesťanství

Zavřit Globalizace

Zavřit Křesťanství a politika

Zavřit Lidská práva

Zavřit Náboženská svoboda, vztah státu a církví

Zavřit Občanská společnost

Zavřit Principy křesť. sociální etiky

Zavřit Spravedlivý mír

Migrační politika

Zavřit Církevní dokumenty a vyjádření

Zavřit Informativní a odborné texty

Zavřit Legislativa

Zavřit Odborné teologické dokumenty

Zavřit Papežské dokumenty

Zavřit Vyjádření nevládních organizací

Počítadlo

   návštěv

   připojený čtenář

Občanská společnost - Církve v občanské společnosti (T. Halík)

Převzato dne 8.9.2008 ze zdroje: http://www.halik.cz/clanky/cirkve_ve_spolecnosti.php

CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI

autor: Tomáš Halík

Co vyžaduje od církví jejich role v občanské společnosti? Touto otázkou se po léta zabývám v různých souvislostech. Uprostřed politických změn v mé vlasti i v jiných zemích středovýchodní Evropy jsem často přemýšlel, hovořil a psal o tom, jaké nové výzvy přináší tato doba církvím. Je to předně nutnost redefinovat svou sociální roli v novém politickém, sociálním a kulturním kontextu, uvědomit si nové potřeby, problémy a otázky lidí. Vyjít z úzkého prostoru, který byl církvím vnucen komunistickou represí a z mentality "kruhové obrany", hledat spojence a partnery mezi všemi, kdo zodpovědně přemýšlejí o podstatných problémech společnosti, být klidným, kompetentním hlasem ve veřejné diskusi. Skutečný vývoj církví ve většině postkomunistických zemí však šel jiným směrem: převládla tendence restaurovat poměry z dob před nástupem komunismu, mnozí křesťané včetně církevních představitelů nedokázali zvládnout "kulturní šok" a pocit strachu tváří v tvář problémům, které s sebou nese život ve svobodné společnosti. To vše vedlo v mé vlasti, České republice, k tomu, že dramaticky poklesl počet lidí, se identifikují s církvemi, převládl názor, že církve zklamaly naděje do nich vkládané po pádu komunismu, církve se staly marginálními jevy ve společnosti a na otázku, co od nich občanská společnost dnes očekává, vám mnozí odpovědí: už nic nebo skoro nic.

Nechci však hovořit pouze o církvích v postkomunistických společnostech. V průběhu posledních let jsem si uvědomil, že pád komunismu byl jen dílčím projevem daleko hlubší socio-kulturní revoluce, která se týká celé planety, procesu globalizace. Zhroucením komunistického impéria se změnilo víc než jen politická mapa našeho kontinentu a geopolitická rovnováha mezi Východem a Západem. Rozpuštěním "druhého světa" se tzv. "první" i "třetí svět" ocitly před úkolem nově definovat svou identitu a svůj vzájemný vztah. Radikální islamismus se snaží nabídnout společný jazyk velké části někdejšího třetího světa a "čtvrtého světa" - uprchlíků, zahraničních dělníků, sociálně slabých a kulturně vykořeněných lidí, ostrovu bídy, frustrace a hněvu uprostřed bohatého světa Západu. Snaží se spojit tuto ohromnou část lidstva také obrazem společného nepřítele, Západu: ten je podle nich syntézou amerického kapitalismu, křesťanství a "světového židovstva". A podobně se zas u řady lidí na Západě setkávám s démonizací islámu a jakousi směsicí strachu a pohrdání vůči nezápadnímu světu; často se mi zdá, že Západ málo rozumí těm druhým, ale ještě méně sobě samému.

Existuje společný jazyk Západu? Je Západ, který se dlouho definoval negativně, anti-komunisticky, nyní schopen vyjádřit svou identitu pozitivně? Stává se zřejmým, že proces integrace Evropy nezůstane, nemůže zůstat na rovině změn ekonomických a politických struktur. Aby se Evropa stala jedním organismem - nejen byrokraticky řízenou organizací - musí tyto změny doprovázet vznik "evropského vědomí a sebe-vědomí". To je však duchovní a kulturní proces růstu. Ten nenastane mechanickým "odrazem" dění v ekonomicko-politické základně, jak si to představoval marxismus-leninismus, ani jej nelze plánovat a řídit ideology a manažery z politických či církevních sekretariátů. Přiznám se, že pokusy definovat Západ jednoduchými hesly "křesťanství" či "liberalismus" na mne působí ideologicky, fundamentalisticky a nevěrohodně.

Zdá se mi, že zvláště v tomto roce nastává boom křesťanských konferencí a kolokvií na téma evropské integrace. Církve dávají najevo, že nechtějí stát stranou toho, co se v Evropě děje. Samozřejmě se vynořuje otázka, zda a nakolik se může křesťanská víra, která bezesporu stála u zrodu politicko-kulturního projektu "Evropa" před mnoha staletími, stát znovu oním "společným jazykem" nové Evropy. Evropa je dnes mnohobarevná, ve většině evropských zemí jsou křesťanské církve ve velkém úpadku. Ze strany nejvyšších představitelů církví řady evropských zemí slyšíme často nářek, že prostředí kolem nich je nenáboženské a nekřesťanské.

Myslím si, že situaci dnešního Západu je třeba charakterizovat jinak: Evropa není prostě nekřesťanská nebo nenáboženská, není však křesťansky-náboženská. Náboženstvím dnešní Evropy už není křesťanství a evropské křesťanství už není náboženství. Samozřejmě, abychom předešli nedorozuměním, musím dodat, v jakém smyslu zde užívám slovo náboženství. Mám nyní na mysli staré evropské chápání pojmu náboženství, religio - tak, jak bylo užíváno v antickém Římě, jak je doloženo přibližně od punských válek a nejzřetelněji definováno Ciceronem. Toto antické pojetí náboženství - jako soubor státem schválených symbolů a rituálů - se velmi blíží dnešnímu pojmu "civil religion", který má svůj původ u Rousseaua. Jde víceméně o rituální kontakt s "posvátným základem společnosti", symbolické vyjádření společné identity, toho, co drží společnost pohromadě. Trvalo několik staletí, než křesťanství, které původně mělo docela jiný tvar - byla to opravdu "cesta", "životní orientace" , následování Ježíše Krista - přijalo podobu "náboženství" v antickém smyslu a hrálo tuto politickou roli nejen v postkonstantinovsém Římě, ale prakticky po celý středověk. Na prahu modernity křesťanství ztrácí tuto roli a v jistém smyslu se onou "religio" Západu stává věda. Křesťanství dostává statut "světového názoru" a je postupně chápáno jako jedna z ideologií.

Hlavní moc náboženství ( ve smyslu "religio") spočívá podle mého názoru v jeho schopnosti být "společným jazykem" dané civilizace. Křesťanství (křesťanské učení) se postupně stalo "mrtvým jazykem", používaným podobně jako latina jen při obřadných ceremoniích či na sjezdech specialistů. (Tento pojem jazyka by bylo možné srovnat s myšlenkou "režimu pravdy" u Michaela Foucalta.) Ale i moderní věda v průběhu 20. století se stala natolik komplikovanou, že ztratila schopnost být "společným jazykem" západní civilizace. Domnívám se, že sociální roli náboženství (religio) hrají v dnešní západní společnosti nejspíše média. Ta stále více ovlivňují styl myšlení a chování, zprostředkovávají symboly, vytvářejí síť mezi lidmi, jsou pro mnohé arbitry pravdivosti: skutečné a důležité je to, co lze vidět v televizním zpravodajství.

V době krize ideologií od šedesátých let dvacátého století se i křesťanství leckde vymaňuje z tvaru "světového názoru": nabývá na důležitosti společensko-kritická praxe (v teologii osvobození a politické teologii), oživení spirituality (zvláště mystiky), sociální etika, etika vědy apod. Zdá se, že to jsou oblasti, v nichž se křesťanství může stát účastníkem veřejné debaty a přispět tak určitým dílem k utváření "společného jazyka" budoucí civilizace. Nemyslím, že je realistické očekávat, že by se křesťanství samo mohlo stát oním výlučným "společným jazykem" Západu, že by znovu nabylo role "religio" podobně jako ve středověku.

Ještě jedna poznámka k místu křesťanství v občanské společnosti. Téma tohoto setkání považuji za velmi dobře zvolené: "locus" církve a jejího působení v Evropě už nebude hlavně národní stát, ale spíše otevřený a pestrý svobodný trh idejí a aktivit, místo setkávání, dialogu a soutěže nejrůznějších sociálních skupin a hnutí, kterému říkáme "občanská společnost".

Po dlouhou dobu, kdykoliv se na Západě hovořilo o roli církve a náboženství ve veřejném životě, objevila se jako téměř automatická, skoro nikým neproblematizovaná odpověď floskule "oddělení církve a státu". Tato zásada měla jistě své historické oprávnění, víme, proč a za jakých okolností vznikla a nakolik chránila svobodu a suverenitu politické a občanské sféry před nebezpečím dominace ze strany mocné církve a svobodu církví a náboženství před zasahováním státu.

Jsem však přesvědčen, že z mnoha důvodů nemůžeme tuto zásadu již více chápat jako paradigma pro chápání vztahu mezi náboženstvím a veřejným životem. Tento vztah dostává novou dynamiku a odehrává se na úplně jiných rovinách. Církve dnes přestaly být monopolními reprezentanty náboženství, stejně jako stát přestal mít monopol v oblasti politiky. V procesu globalizace se oslabuje role národních států a tradičních struktur jako jsou politické strany či odborové organizace, dynamice občanské společnosti více odpovídají nová sociální hnutí a občanské iniciativy, jejichž činnost přesahuje hranice států. Analogicky se oslabuje role církevních institucí a hranic mezi denominacemi a dynamika současného náboženského života se více artikuluje v nových náboženských hnutích a skupinách, které mají často ekumenický a mezinárodní charakter. Zatímco média stále ještě zaznamenávají často formální setkávání hlav států a hlav církví jako snadno žurnalisticky zpracovatelné události, při hlubším pohledu vidíme, že zejména zájem a aktivita mladé generace se upírá jinam.

"Zcírkevnění víry" , konfesionální rozdělení a důraz na církevní struktury v oblasti náboženské vznikl nikoliv náhodou ve stejné době jako nacionalismus a národní státy a oba jevy spolu hluboce souvisejí, byl to počátek moderny a sekularizace, která vyvrcholila požadavkem co nejstriktnějšího oddělení církve a státu, politiky a náboženství. Dnešní globální, postmoderní a postsekulární doba přináší novou dynamiku náboženského a politického života, který se vylévá z úzkých břehů a překračuje dosavadní hranice. "Doba po pádu zdí" nezná slovo "separace".

Národní stát, politické strany, odborové organizace stejně jako tradiční církevní struktury a konfesionální hrance zřejmě v historicky krátké době nezmizí a nemá smysl jim upírat význam či dokonce proti nim bojovat: je třeba si pouze uvědomit, že už nejsou tak důležité jako kdysi a že jejich role patrně bude dále pomalu slábnout. Zejména zeslábla a asi ještě bude slábnout jejich socializační role: pro sebeidentifikaci člověka nemá takový význam, že je sociální demokrat či liberální demokrat, katolík či evangelík, a má pas a občanství toho či onoho státu, jako tomu bylo v minulých generacích, zejména v devatenáctém století.

Zdá se mi, že zatímco dříve náboženská a sociální hnutí a seskupení vznikala a fungovala především uvnitř velkých tradičních struktur státu a církve a chápala se jako jejich odnož a poté následovala jakási emancipační fáze revolty některých těchto hnutí vůči velkým strukturám, dnes je otevřen prostor pro jejich klidnou koexistenci. Řada občanských iniciativ může klidně spolupracovat s politickými stranami a státními orgány, ale zároveň pracovat i na širším mezinárodním poli. Podobně vidím např. v katolické církvi ochotu biskupů spolupracovat s různými hnutími, která vitalizují pastoraci v diecézi, ale zároveň působí ekumenicky a mají dokonce čilé mezináboženské aktivity - např. fokolare, San Egidio apod. Vidím jako logický vývoj častější spolupráci mezi novými náboženskými hnutími a novými sociálními hnutími, a to jak na rovině lokální, tak mezinárodní.

Nemůžeme si zastírat, že některá nová náboženská i sociální hnutí podléhají pokušením sektářské mentality, mesianismu, výlučnosti etc., s nimiž se setkávají prakticky všechny "novotvary" v dějinách - možná právě proto by byl užitečný dialog s tradičními církvemi, které jsou pokladnicemi historické zkušenosti.

Za rozhodující pro působení církví v občanské společnosti považuji schopnost udržet správnou míru mezi kritickým odstupem vůči "duchu tohoto světa", "duchu doby" (Zeitgeist), bez něhož by církve ztratily svou identitu prorockou jiskru a blízkostí světu, která je nezbytná pro vzájemné porozumění a dialog.

Únor 2002


Vytvořeno: 2008/09/08 ! 00:49
Poslední změna: 2008/09/08 ! 00:49
Téma: Občanská společnost
Načteno 3023 krát


Print preview Print preview     Verze pro tisk Verze pro tisk

 
Hledání




Webmaster
Kalendář
^ Nahoru ^