Všeobecná část

Zavřit Církevní dokumenty

Zavřit Demokracie a křesťanství

Zavřit Globalizace

Zavřit Křesťanství a politika

Zavřit Lidská práva

Zavřit Náboženská svoboda, vztah státu a církví

Zavřit Občanská společnost

Zavřit Principy křesť. sociální etiky

Zavřit Spravedlivý mír

Migrační politika

Zavřit Církevní dokumenty a vyjádření

Zavřit Informativní a odborné texty

Zavřit Legislativa

Zavřit Odborné teologické dokumenty

Zavřit Papežské dokumenty

Zavřit Vyjádření nevládních organizací

Počítadlo

   návštěv

   připojený čtenář

Občanská společnost - OS v soudobé diskusi

Převzato dne 12.9.2008 ze zdroje: http://www.pehe.cz/clanky/2004/2004-01-impulsproobcanskou.htm

 

OBČANSKÁ SPOLEČNOST V SOUDOBÉ DISKUSI

autor: Jiří Pehe

V obecné rovině bývá občanská společnost popisována jako síť občanských sdružení, iniciativ, které tvoří dohromady určitý organismus, jenž je nepolitický. Nepolitický v tom slova smyslu, že se neangažuje v politice stranickým způsobem, neusiluje o moc.

Občanská společnost může ovšem být chápana i abstraktněji, jako celková suma občanské angažovanosti, která nezasahuje jenom občanská sdružení, iniciativy, skupiny, asociace, tedy institucionalizované aktivity, ale je to celková suma občanské aktivity vůbec. Do občanské společnosti tak patří i například organizování petic, demonstrací, diskusních shromáždění, diskusních fór, jednorázových akcí, které občané organizují a kterých se účastní jako občané (ne jako jedinci sledující jen svůj osobní prospěch).

Zároveň lze rozlišit a definovat několik podkategorií občanské společnosti z hlediska různých politologických, filosofických a sociologických pohledů. Například Hegel ztotožňoval občanskou společnost především s trhem. Jiní teoretici viděli občanskou společnost jako předivo těch společenských vztahů, které se odvíjejí od soukromého práva--ius privatum.

Jürgen Habermas říká (a jeho myšlenku rozvíjí kanadský filosof a politolog Charles Taylor), že formou občanské společnosti je i veřejnost, kterou definuje jako racionální diskurs, jenž se děje ve veřejném prostoru, v němž si lidé organizovaným způsobem (tedy především skrze média) vyměňují názory na nejrůznější společenské problémy. Teorie veřejnosti je velmi abstraktním konceptem a vlastně už ani nevyžaduje přímo občanské aktivity tradičního typu, protože tento diskurs se může odehrávat i jen virtuálně.

Pojem veřejného prostoru je velmi důležitý pro pochopení občanské společnosti. Když například Habermas mluví o tom, jak vznikla veřejnost, začíná oněmi fyzickými prostředky vzniku veřejnosti, jako byly salóny či kavárny, což byly formy, v nichž se veřejný prostor začal civilizovat a ve kterých vznikla veřejnost. Poté došlo ke vzniku novin a časopisů, což je také poměrně pozdní forma výměny názorů ve společnosti. Nyní jsme ve stádiu, kdy je celá společnost medializována a veřejný diskurs probíhá ve velmi intenzivním průsečíku siločar nejrůznějších mediálních zájmů. Habermas však varuje, že zde existuje určité nebezpečí manipulace.

Co občanská společnost není

Občanskou společnost lze vymezit také negativně. Může být definována právě tak tím, čím není, jako tím, čím je. 1. Občanská společnost nestojí v protikladu vůči státní moci, ale je mimo státní moc-je to ta sféra, do které státní moc neinterferuje. Tvoří jí prostor, který si občané vydobyli na státní moci. To souvisí s tím, jak občanská společnost vůbec vznikla. Zejména v Evropě, na rozdíl od Spojených států, vznikala tak, že se začal postupně vytvářet jakýsi institucionalizovaný společenský prostor uprostřed absolutistických režimů, který se postupně zvětšoval s tím, jak se rozšiřoval prostor práv a svobod, který původně souvisel s růstem tržních aktivit. Proto také občanská společnost velmi úzce souvisí s pojmem vlády práva, neboť ten prostor, ve kterém se mohl fungovat trh a odehrávat se na státu nezávislé občanské aktivity, musel být nějak institucionalizován, právně kodifikován a definován. Odtud také pochází důraz některých teoretiků na souvislost občanské společnost s ius privatum-soukromým právem. Skrze soukromé právo vstupují lidé do vzájemných, definovaných vztahů, jako jedinci. Stát soukromé právo garantuje, ale nevstupuje přímo do konkrétních soukromoprávních vztahů.

2. Další definicí občanské společnosti je to, že není totožná s tím, čemu někteří politologové nebo političtí filosofové říkají politická společnost.

Celá řada teoretiků tvrdí, že do občanské společnosti v podstatě nepatří politické strany. To je poněkud problematická definice, protože politické strany, alespoň ve svém zárodečném stádiu, jsou také projevem občanské iniciativy a do té míry jsou součásti občanské společnosti. Problém s politickými stranami, pokud jde o občanskou společnost, nastává definičně až v tom okamžiku, kdy se tyto strany jednak aktivně zúčastňují politického boje a, zejména, stanou-li se součástí systému politických institucí státu. V okamžiku, kdy začnou, ať už parlamentně nebo vládně, uskutečňovat státní moc, se ona linie mezi nimi a občanskou společností stává mnohem zřetelnější.

3. Dalším negativním definičním pojmem je, že občanskou společností není to, co je založeno na pokrevních vztazích.

Občanská společnost se začala vyvíjet jako forma společenského organismu tam, kde se postupně rozpouštěly klasické pokrevní svazky, jako byly klany, rody a kmeny, tedy tam, kde se lidé začali organizovat za účelem sledování určitých společných zájmů spíše na abstraktní bázi. Účel tohoto organizování nevyplývá z jejich pokrevních příbuzenských svazků, ale z nějakého jiného hlediska.

Proto se tradičně občanské společnosti nedaří v těch společnostech, které jsou ještě tribálně organizovány a kde panují silné klanové svazky, nepotismus a podobné jevy, které stojí v cestě k tomu, aby se vytvářely neosobní, respektive nad-osobní struktury občanské společnosti. V Evropě to vidíme zejména ve středomořských zemích. 4. Občanská společnost jako celek také není výrazem jednoho dogmatu nebo ideologie. Je už z definice vnitřně pluralistická, protože se skládá z mnoha různých buněk tvořících dohromady jeden organismus. Každá z jejích částí má určitý zájem, může mít i svoji ideologii, ale celkově občanská společnost nefunguje v těch společnostech, které jsou dominovány jedním dogmatem nebo ideologií.

5. Občanská společnost také není výrazem toho, co například Hegel nazýval společenskou racionalitou. Hegel namítal proti občanské společnosti to, že je výrazem partikulárních zájmů a tudíž není schopná jako celek artikulovat racionální postoje. Proto také spojoval racionální postoje spíše s úřednictvem nebo se státem.

Shrneme-li, občanská společnost je oddělena od státní moci, existuje v té části veřejného prostoru, která není dominována státní mocí, je oddělená i od politické společnosti, není založena na pokrevních vztazích, a je souborem partikulárních zájmů, které nejsou schopny dohromady tvořit nějakou celospolečenskou racionalitu

Právo a občanská společnost

Další vazba, která je velmi důležitá, je vazba mezi občanskou společností a právním státem. Jak už bylo řešeno, souvisí to s tím, jak v Evropě rostla občanská společnost, jakým způsobem si vydobývala své místo, jakým způsobem se veřejný prostor, v němž existovaly nejrůznější občanské aktivity, kodifikoval a získával svůj tvar. Byla již řeč o vztahu občanské společnosti soukromého práva.

Zatímco německý výraz "Bürger", odkazuje k souvislosti občanské společnosti s měšťanstvem a tedy i trhem, anglický pojem "civil society" v sobě přímo zahrnuje odkaz na civilizovanost vztahů, které v občanské společnosti existují. Pojem "civil" totiž v angličtině v sobě nese jak odkaz na "občanskost" tak "civilizovanost". Civilizovanost je zaručována především vládou zákona.

Ne všechny vztahy mezi členy občanské společnosti musí být vztahy právními, ale všechny se odehrávají v rámci právního státu, anebo alespoň aspirují na to, aby se odehrávaly v rámci vlády zákona. Jako dobrý příklad této aspirace může posloužit Charta 77, která byla projevem občanské společnosti ve státě, který vládu zákona a práva pošlapal. Charta 77 se vůči totalitnímu státu vymezila právě svým důrazem na právo, především v podobě lidských práv, tak jak byly kodifikovány v mezinárodních dokumentech. Byla výrazem svobodného rozhodnutí občanů a výrazem důrazu na vládu zákona. Proto představovala občanskou společnost, zatímco organizace stvořené komunistickým režimem do ní nepatřily.

Vztah mezi právem a občanskou společností je ovšem problematický. Jsou součástí občanské společnosti například také ty aktivity, které jsou výrazem svobodné vůle, ale porušují vládu práva, nebo vládu zákona? Do občanské společnosti, chápané pouze jako suma občanských aktivit, by nepochybně patřili například skinheadi. Projevem mezinárodní občanské společnosti chápané mechanicky jen jako souhrn aktivit, za jejímž účelem se lidé dobrovolně sdružují, by patřily i některé nadnárodní teroristické organizace. Pokud budeme občanskou společnost ale chápat současně i jako prostor, který je vymezen právem a civilizovaností, pak jsou takové skupiny z občanské společnosti vyloučeny a stávají se spíše jejím nepřítelem.

Složitější je to s projevy občanské neposlušnosti, které často platné právo porušují. Občanská neposlušnost přichází zpravidla na řadu proto, že stát své vlastní právo porušuje, nebo porušuje určité principy civilizovaného chování. Jinými slovy, občanská neposlušnost je většinou snahou upozornit na to, že se věci vymkly rozumné vládě zákona, a že selhaly normální možnosti komunikace skrze platné zákony. Už proto jsou projevy občanské neposlušnosti legitimní součástí občanské společnosti.

Amerika a Evropa

Už byla zmínka o rozdílech mezi americkou a evropskou občanskou společností. V Evropě vznikala občanská společnost tak, že se na půdě monarchických systémů postupně vytvářel veřejný prostor, který se neustále rozšiřoval. A tím se zvětšoval onen svobodný prostor, který si občané - nebo nejprve spíše hlavně obchodníci - na státu vydobývali. V Americe vznikala občanská společnost jinak než v Evropě, neboť tam nedocházelo k tomu, že by si občané vydobývali něco na státu, tam se naopak rodil stát od občanů. Evropští přistěhovalci si v Americe vytvářeli občanské komunity, ve kterých se celá řada věcí dělala pouze na občanské úrovni. Teprve z nich předávali rodícímu se americkému státu různé kompetence.

Vznik občanské společnosti v Americe je zcela jiný než v Evropě a tento fakt je zakódován i v tom, jakým způsobem občanská společnost v Americe a v Evropě dodnes fungují. I proto se dnes v Evropě klade mnohem větší důraz na stát při výkonu společenské solidarity než v Americe. Tam tuto roli přebírá často občanská společnost.

Soudobé diskuse o občanské společnosti

Diskuse se mnohdy odvíjí od otázky, zda je občanská společnost protikladná, nebo naopak slučitelná se standardní demokracií a systémem politických stran, nakolik se navzájem doplňují a či, naopak, zda rozvinutá občanská společnost vylučuje nebo nevylučuje systém politických stran. Tato diskuse se vede v posledních letech hlavně v České republice.

Druhým problémem je role občanské společnosti v moderní Evropě, kdy se o občanské společnosti často mluví v souvislosti s principy decentralizace a odevzdávání určitých pravomocí státu na nižší úrovně. To je další důležitý problém, který má významné místo zejména v diskusi o Evropské unii. Třetí téma s tím předchozím souvisí - je to pojem, který v češtině nemá dobrý překlad, tedy pojem "governance". Občanská společnost a "governance". Občanská společnost hraje v projektu zlepšování systému governance důležitou roli.

Dalším klíčovým bodem, o kterém se stále ještě velmi diskutuje, je dilema mezi komunitarismem a liberalismem. Jde o spor, který začal již před mnoha stoletími a který není de facto ještě dodnes vyřešen. Dále je tu problém internacionalizace občanské společnosti. Do jaké míry je občanská společnost vázána na národní státy a jakými pouty je s nimi spjata? Dále pak občanská společnost a globalizace. Tento problém úzce souvisí s předchozím bodem.

A nakonec otázka, jak mění občanská společnost díky moderním technologiím formy své existence a svého působení. To je problém, který teprve čeká na své politologické zpracování a pochopení. Málo se o tom diskutuje a píše, přitom je to věc velmi fascinující.

Občanská společnost a systém politických stran

V českých zemích se o tomto tématu vedou dlouhé, často vášnivé, avšak zbytečné diskuse, protože občanská společnost již z definice není od toho, aby nahrazovala politické strany.

Nelze očekávat, že by se v dohledné době mohl vytvořit systém vládnutí, ve kterém bude existovat pouze občanská společnost a nebudou existovat politické strany, nebo ve kterém budou existovat pouze politické strany a nebude existovat občanská společnost. Každá svobodná a demokratická společnost liberálního typu si alespoň v současných podmínkách vytváří obojí. Tedy jak systém politických stran a institucí, tedy systém politické demokracie, tak zcela přirozeně i organismus občanské společnosti--organismus, který vyrůstá ze svobody jedinců a z toho, že se lidé mohou svobodně sdružovat za určitými cíli a zájmy.

Konflikt mezi občanskou společností a politickými stranami je často velice uměle postaven a vyrůstá z nedorozumění, která do této diskuse vnesla první generace polistopadových politiků. Ti často zarputile trvali buď na tom, nebo na onom.

Diskuse o tomto problému je zkreslená skutečností, že před pádem bývalého režimu skutečně existovaly v disidentské komunitě, jak v Československu, tak v Polsku a Maďarsku, ideje nepolitické politiky-tedy názor, že až padne komunistický režim, měl by být nahrazen novým typem politického uspořádání, ve kterém nebudou hrát prominentní roli politické strany, ale spíše občanská solidarita založená na občanské společnosti.

To bylo rousseauovské pojetí státu. Rousseau tvrdil, že stát se má více méně rozplynout v tom, co bychom dnes nazvali občanská společnost. Taková byla i utopická idea některých disidentů, která se posléze přenesla do polistopadového diskursu a nadělala mnoho zbytečných škod, protože ve skutečnosti občanská společnost a systém politických stran nestojí proti sobě jako dva neslučitelné koncepty.

Ve fungujících vyspělých demokraciích politické strany na občanskou společnost navazují, čerpají z ní a jsou v ní zakotveny. Již byla zmíněna dělící čára v samotném konceptu politické společnosti, kde politické strany jsou ve svém zárodečném stádiu samy projevem občanské společnosti a teprve, když se dostanou k moci, nebo když samy začnou vykonávat moc, ať už parlamentně, nebo vládně, přestávají být na určité úrovni součástí občanské společnosti. Podstatné je, že jakákoli suma občanských aktivit nemůže v současnosti skutečně nahradit diskurs v rámci politických stran. Už proto, že občanská společnost je souborem nesmírného množství různých partikulárních, skupinových zájmů, které ve svém celku nejsou schopny racionálně formulovat zájmy celospolečenské. Strany naopak nabízejí řešení celospolečenských zájmů a k tomu připravují své programy. Jsou také strukturovány tak, aby v případě volebního úspěchu mohly přejít z roviny občanské do roviny výkonu státních funkcí.

Václav Havel ještě před pádem komunistického systému opustil ideje nepolitické politiky. Přijal za svůj standardní systém politických stran, ale často zdůrazňoval, že politické strany musí čerpat svou inspiraci z životodárného prostředí občanské společnosti. Jeho kritika stranictví vždy vycházela především z toho, že strany izolované od občanské společnosti budou chřadnout a stanou se nefunkčními.

Jádro sporu mezi Havlem a Václavem Klausem spočívá v tom, že oba přivedli do extrému dva pojmy občanské společnosti. Klaus řekl, že občanská společnost je v podstatě nesmysl, ale pokud už by na tento termín přistoupil, pak je to tedy společnost svobodných jedinců. Zároveň vždy chápal jakékoli sdružování se, nebo jakoukoliv institucionalizovanou vrstvu mezi státem a občanem, jako kolektivistický projekt. Klaus směšuje dva pojmy - kolektivismus a "spolkaření". To, že se někdo sdruží v nějakém spolku není samozřejmě projev kolektivismu. To může být projev i naprosté individuální svobody.

Havel viděl často občanskou společnost zase z druhého úhlu, právě jako síť institucionalizovaných aktivit, které stojí jako jakýsi samostatný organismus mezi individuem a státem. Jeho důraz na individuum nebyl dost silný. Občas nedostatečně zdůrazňoval, že občanská společnost vyrůstá skutečně z individua, z individuálních svobod jedinců, a je zcela přirozeným důsledkem liberálního pojetí demokracie. Jinými slovy, jakmile je liberální demokracie institucionalizována, tak si zcela přirozeně vytváří občanskou společnost.

Největším problémem současného českého stranického systému je skutečnost, že české strany nevyrostly z občanské společnosti. Většinou jsme jen zdědili strany, které existovaly v komunistickém režimu, které se pružně přetvořily v jakési nové strany.

Existovalo samozřejmě Občanské fórum, které je často vydáváno za prototyp občanské společnosti, a zněj se vynořily tzv. občanské strany. Ty však byly vytvořeny narychlo, nevyrostly organicky z nějakého podhoubí, ale byly vytvořeny skupinami elit, které měly schopnost v daném okamžiku vystihnout náladu ve společnosti a vytvořit ty politické strany.

Po rozpadu OF vznikla mezi těmi stranami a občanskou společností propast. To je velký deficit české politiky a proto jsou české politické strany málo flexibilní, malé, pracují dodnes na principu modifikovaného demokratického centralismu a nečerpají nové talenty z občanského podhoubí.

Souvisí to samozřejmě do určité míry s volebním systémem, protože striktní systém poměrného zastoupení není příliš přátelsky nakloněn spolupráci stran a občanské společnosti. Kariéry ve straně může dosáhnout spíše ten, kdo je zadobře s vysoko postavenými funkcionáři, než člověk, který vyrostl z prostředí nepolitického a do politiky plynně přešel.

Většinový systém je svým způsobem přátelštější vůči občanské společnosti v tom smyslu, že politik je loajální za prvé vůči nějaké straně, ale zároveň vůči volebnímu obvodu, který on sám representuje. Aby mohl v obvodu uspět, aby tam byl pro svoji stranu cenný, musí v daném místě něco znamenat, něco tam musel vytvořit a obvykle se musel nějak prosadit v tom, čemu říkáme občanská společnost. Strany nemohou ve většinovém systému takové lidi snadno obcházet.

Decentralizace

V rámci Evropské unie existuje projekt decentralizovat výkon státní moci a přesouvat některé funkce státu na instituce občanské společnosti. Důvod pro to je jasný: některé věci se lépe dělají, pokud jsou vykonávány samotnými občany bez zprostředkovatelské role státu, některé věci jsou tak levnější. Nutno ovšem podotknout, že některé věci ovšem mohou být také mnohem komplikovanější, pokud v nich není přítomen stát.

Diskuse o decentralizaci je bohužel často zužována pouze na to, že decentralizace sama o sobě znamená přiblížení se státu občanské společnosti, a že představuje jakési vítězství občanské společnosti. Nemusí tomu tak být, záleží totiž především na tom, jakým způsobem se decentralizace státní moci a odevzdání některých státních kompetencí nevládním organizacím a jiným institucím děje, a zdali tyto instituce občanské společnosti jsou dostatečně kvalifikované a dostatečně dobře organizované na to, aby takové funkce mohly vykonávat.

Je zde ještě další problém, který souvisí s jedním definičním prvkem občanské společnosti, totiž s tím, že občanská společnost stojí jakoby proti státu, nebo mimo stát. Problém nastává v okamžiku, kdy jsou občanské aktivity financovány státem. Nabízí se pak otázka, zda-li ta skupina, asociace nebo iniciativa, která je takzvaně nevládní, ztrácí tímto finančním napojením svojí nezávislost, zdali se nestává vykonavatelem státní moci. Existuje také nebezpečí, že může být takto státem kontrolována nebo prostřednictvím toku finančních prostředků přímo řízena.

Toto je velký problém zejména v postkomunistických zemích, kde neexistuje dostatek domácího kapitálu, jenž by dovolil, aby byly občanské iniciativy financovány z nestátních peněz. Ve vyspělých zemích podniky i občané mohou odepisovat z daní určité částky, které dávají přímo na určité občanské aktivity. V postkomunistickém světě je tento způsob financování občanských aktivit rozvinut jen málo--neexistuje dostatečně vyvinutá kultura soukromého dárcovství. Proto také tzv. nevládní (nebo třetí) sektor závisí na financování ze strany státu. Stát pak rozděluje prostředky různým nevládním organizacím podle různých klíčů, což má samozřejmě vliv na to, jak občanská společnost funguje a nakolik si může dovolit hrát roli zdravé opozice, či - lépe řečeno - korektivu činnosti státu, což v rozvinutých demokraciích dělá.

Decentralizace státu, k níž postupně dochází, znamená i určitou decentralizaci stran. Proti stranickým centrům se postupně prosadí regiony a ve stranách vznikne nový druh plurality. To je příslibem i pro občanskou společnost, která si tak v politické rovině bude snadněji hledat partnery.

Governance

V Evropské unii se vede diskuse, do jaké míry je třeba k výkonu vládnutí státních institucí a do jaké míry je možné některé tyto role přenášet na některé části občanské společnosti. To je diskuse velmi komplikovaná a souvisí opět s decentralizací. Nabízí se totiž otázka, zda nedecentralizovat nejenom například výkon školství či zdravotnictví a podobných institucí, ale také výkon některých politických funkcí, které náležely státu nebo nadnárodním institucím.

Dobrá správa věcí veřejných má mnoho úrovní. Je jasné, že na některých úrovních ji mohou lépe vykonávat přímo občané, ať už přímou samosprávou, nebo zapojením občanských organizací do výkonu správy. I zde ovšem existuje nebezpečí, že takové prorůstání občanské společnosti a orgánů státu může občanskou společnost korumpovat.

Spor mezi komunitarismem a liberalismem

Komunitarismus a liberalismus proti sobě stály poměrně nesmiřitelně až do počátku sedmdesátých a snad až do osmdesátých let. V posledních dílech například Charlese Taylora najdeme docela úspěšné pokusy smířit komunitarismus s liberalismem a obohatit tak oba tyto směry. Filosoficky však komunitarismus vznikl ze zcela jiných premis než liberalismus. Komunitarismus má mnohem starší tradici než moderní liberalismus, který se do své dnešní podoby začal vyvíjet až v osmnáctém a devatenáctém století.

Komunitarismus svým způsobem existoval již v městských státech severní Itálie, kde byl označován pojmem, kterému se říkalo republikanismus, což však nemá nic společného s dnešním republikanismem. Městské státy severní Itálie byly zcela zvláštními výjimkami v moři monarchií nejrůznějšího typu a velký důraz se v nich kladl na občanské ctnosti. V rovině teoretické lze tento důraz najít už u Machiavelliho. Nejdůležitější nebyly individuální svobody, nebo prospěch jedince, ale důležitější byl altruismus, to znamená práce ve prospěch republiky, komunity. Pojem občanských ctností vzniká vlastně už v těchto městských státech, tedy dávno před vznikem moderních liberálních teorií.

Po vzniku moderního liberalismu se tyto dvě teorie dostaly do určitého konfliktu. V 19. a 20. století jakoby teoretici liberalismu a komunitarismu píší proti sobě a navzájem se potírají. Teprve v posledních deseti patnácti letech došlo k určitému smíření a je zajímavé, že k němu došlo právě u nejnovějších klasiků komunitarismu a liberalismu. John Rawls a Charles Taylor se jakoby sešli na půli cesty a shodli se na tom, že např. pojem občanských ctností nemusí být nutně vylučován důrazem na individuální svobody a sledováním individuálního prospěchu, nebo že dobro a spravedlnost není nezbytně nutné stavět proti sobě jako nesmiřitelné pojmy.

V osobách Klause a Havla se koncepty liberalismu a komunitarismu střetly v českém prostředí. Zatímco liberalismus klade důraz na autonomii jedince a na individualismus, komunitarismus zdůrazňuje občanskou angažovanost, občanské ctnosti a solidaritu. Jde o spor, který zásadně ovlivňuje naše chápání svobody a tedy i demokracie.

Alexis de Tocqueville napsal už v první půli 19. století, že jedinec je tím nejhorším nepřítelem občana. Občan je člověk, který usiluje o své blaho skrze blaho obce, kdežto jedinec je v záležitostech, jako jsou veřejné zájmy, obecné blaho, nebo spravedlivá společnost, skeptický a opatrný. Růst individualismu, který akcentuje sebestředného jedince na úkor angažovaného občana, je podle Tocquevilla nebezpečím pro demokracii.

Taylor ve své knize "Etika autenticity" vyvozuje z růstu individualismu chmurné závěry. Podle něj rostoucí individualismus, doprovázený tím, co už Max Weber popsal jako instrumentalizaci rozumu, vede ke ztrátě morálních horizontů, ztrátě smyslu, a nakonec ztrátě svobody. Tocqueville už před sto padesáti lety varoval před "mírným despotismem".

Ve společnosti, v níž jsou jedinci "uzavřeni v osamělosti svých srdcí", se jen málokdo bude chtít podílet aktivně na vládě lidí sobě samým. "Mírný despotismus" nemusí vyústit v tyranii. Vláda si může zachovat demokratickou podobu s pravidelnými volbami. Ve skutečnosti však bude vše řízeno "nesmírnou protektorskou mocí", o níž budou izolovaní jedinci pramálo rozhodovat. Podle Tocquevilla je jedinou obranou výrazná politická kultura, v níž je oceňována občanská participace na různých úrovních činnosti vlády a také v dobrovolných sdruženích. Taylor zase vyzývá k obnovení etické občanské autenticity na úkor lhostejného individualismu a instrumentálního rozumu. Čteme-li tato slova, slyšíme Havla. Jeho opakované vzývání občanské společnosti není ničím jiným než varováním, že bez aktivního občanství demokracie nutně zdegeneruje do nesvobody nebo nějaké "mírné despocie". Tento úkol byl přitom od začátku ztížen tím, že komunistický režim naprosto zničil pojem občanství; skládal se převážně z lhostejných jedinců. Soukromá sféra byla zcela kolonizována sférou veřejnou, reprezentovanou všemocným státem. Snaha o kolonizaci veřejného prostoru soukromými zájmy (tedy jedinci, nikoliv občany), byla tedy samozřejmě první logickou reakcí na dobu totality. Václav Klaus zde sehrál důležitou roli, protože jeho liberální vize byla tou nejpřímější cestou. Jenomže se tak dělo a děje v době, kdy v rozvinutých demokraciích, jak varují někteří teoretici, jako jsou Zygmunt Bauman, Gilles Lipvetsky nebo Robert Putnam, dochází k druhému extrému. Jak říká například Bauman, "soukromé" kolonizuje veřejný prostor, vytlačuje a vyhání vše, co nelze beze zbytku vyjádřit jazykem privátních starostí a cílů. Lipovetsky dokonce mluví o éře prázdnoty, lhostejnosti a kolektivního narcisismu. Putman pak přímo o hrozivém úpadku občanské společnosti v dnešních USA.

Veřejný prostor se vyprazdňuje a je ponechán na pospas politikům a virtuální realitě. Jak říkají Bauman a Taylor, žijeme v době, kdy novináři zaplňují zlověstně prázdný veřejný prostor virtuálními přízraky, s jejichž pomocí se snaží vyvolat falešnou morální paniku ve společnosti, která je vlastně lhostejná, a která se řídí instrumentálním rozumem zbaveným širší morální vize.

Přesně toto je hlavní smysl Havlových opakovaných varování o nebezpečném samopohybu industriální civilizace. Jeho opakované vzývání morálky v politice a občanské společnosti je pak pokusem vrátit tělu demokracie krevní oběh--jak trefně poznamenal Tomáš Halík.

Už z tohoto důvodu je Havel blíže konceptu tzv. deliberativní demokracie než schumpeterovskému institucionalizovanému střetávání zájmů, o kterém, jako o podstatě demokracie, hovoří často Klaus. Americký koncept deliberativní demokracie, k níž má blízko i koncept diskursní etiky Jürgena Habermase, má v českém prostředí kořeny v Masarykově "demokracie je diskuse", tedy v jednom proudu českého humanismu.

Existence této tradice je důležitá, protože strukturovaná demokratická diskuse, která se pracně snaží hledat konsensus, je základním předpokladem pro znovuosídlení veřejného prostoru občany.

Aniž by vždy vycházeli z teoretických zdrojů, Havel i Klaus významně pomohli české společnosti v hledání správného modelu demokracie. Těžko bychom našli jinou zemi, kde se mezi dvěma nejvyššími politiky vedl tento typ diskuse. V praxi, zdá se, se nakonec jejich dva odlišné koncepty začínají protínat v podobě kompromisu. A to je koneckonců zcela v souladu s tím, k čemu dospívají i současní přední teoretici liberalismu a komunitarismu.

Internacionalizace občanské společnosti

Občanská společnost vznikla v době národních států a je tak částečně na národní stát, který pro ni vytvořil určitý svobodný prostor, vázána.

V posledních desetiletích jsme však svědky obrovským tempem postupující internacionalizace občanské společnosti, tedy procesu, při němž občanská společnost přerůstá národní hranice. Děje se tak nejenom díky moderním informačním technologiím, ale také díky tomu, že nejrůznější občanské aktivity vznikají jako protiváha něčemu jinému, co už je nadnárodně organizováno. Například profesní organizace, nebo odborové organizace, které jsou tradičně řazeny do občanské společnosti, se začaly internacionalizovat poměrně brzo. Stále více různých profesních a odborových sdružení dnes kooperuje na nadnárodní úrovni a dokáží vyvíjet společné akce nejen na národní vlády, ale dnes prakticky i na globální instituce.

V poslední době se začaly internacionalizovat, nebo srůstat na nadnárodní úrovni také aktivity, které jsou mnohem mladší svojí povahou - jako například ekologické organizace. Podíváme-li se na Greenpeace a podobné organizace, které pracují v globálním měřítku, vidíme, že jsou to velmi dobře mezinárodně institucionalizované organizace, které mají v jednotlivých zemích své pobočky, ale přitom to jsou zcela bezpochyby organizace občanského typu.

Je otázkou, do jaké míry může nakonec internacionalizace občanské společnosti přispět k vytvoření například kontinentálního "démosu" v Evropě. Tak, jak se oslabuje role národních států a zároveň roste role nadnárodní občanské společnosti, zdá se, že mohlo postupně dojít k vytvoření nového evropského "lidu". Tedy, že lid by již nebyl organizován prostřednictvím národního státu, ale hledal by si svou identitu nad národním státem, v celcích, jako je například Evropa. Tmelem by byla právě nadnárodní občanská společnost, která by fungovala jako protiváha nadnárodních politických a ekonomických institucí.

Internacionalizace občanské společnosti úzce souvisí s pojmem globalizace. Zdá se, že v reakci na integrační procesy v nadnárodním businessu, technologiích, vědě, atd., vznikají jako protireakce i nadnárodní občanské struktury, které mají slibnou budoucnost.

V globálním světě nelze čelit společnostem, které operují v mnoha zemích a jejich zisky překračují bohatství některých poměrně dosti vyvinutých zemí, pokud i občanské, tedy svým způsobem kontrolní struktury, zůstanou stále jen na národní úrovni.

Podmínkou vzniku onoho evropského démosu - a postupně snad také toho démosu globálního - je právě vznik oné nadnárodní občanské společnosti, která komunikuje vnitřně jiným způsobem, než jak komunikují přes hranice instituce národních států. Zároveň by mohla být jejich určitou protiváhou na nadnárodní úrovni.

Jistě to bude v Evropě velmi složité, už z toho důvodu, že zde existuje mnoho různých jazyků, kultur, které se spolu často špatně domlouvají. Nicméně velkou nadějí je právě to, že tyto nadnárodní občanské iniciativy vznikají ne skrze jazyk, ale skrze společné zájmy. Jazyk zde nemůže být velkou překážkou, neboť společné zájmy se dají artikulovat i v jazyku, který nám stačí k pouhému dorozumění.

Občanská společnost a nové technologie

Mnohé stesky, kterých jsme svědky například v některých nejnovějších politologických dílech na téma občanská společnost, kde se mluví o umírání občanské společnosti, možná nejsou úplně na místě, protože nevěnují pozornost procesům, které se odehrávají na úrovni technologií.

V posledním velkém díle "Bowling Alone" (Hrát kuželky sám) Robert Putnam argumentuje tak, že občanská společnost ve Spojených státech za posledních dvacet let prošla negativním přerodem, že odumírá obrovské množství fyzických odnoží občanské společnosti, od těch kuželkových klubů až po nejrůznější asociace, které existují kolem církví, jako jsou charity a dalších skupiny. Putnam tvrdí, že se občané zejména pod vlivem moderních médií, která je atomizují a drží u televizních obrazovek, nemají potřebu sdružovat. Toto je, podle Putnama, nesmírně nebezpečná tendence, protože to oslabuje to tělo demokratického systému.

Tento fenomén je nesporně velmi problematický, ale na druhé straně je jasné, že se občanské iniciativy a aktivity přesunují z fyzického do virtuálního prostoru. Jestliže nebudeme za občanskou společnost považovat jenom fyzické skupiny, asociace, spolky, ale bude-li tam také počítána celková suma občanských aktivit, od nejrůznějších diskusních fór přes petice, až po abstraktní pojem veřejnosti, pak zjistíme, že se v prostoru internetu mnohé děje. To může znamenat, že občanská společnost ne tak úplně odumírá, jak to pochmurně líčí Putnam, ale přesouvá své aktivity do prostoru, který není fyzicky přímo uchopitelný.

Na jedné straně je důležité, aby se lidé fyzicky setkávali a aby se byli schopni zorganizovat, protože společnost jako organismus je založena na fyzickém setkávání. Na druhé straně mnoho z těch aktivit, které byly až dosud vykonávány pouze prostřednictvím fyzického setkávání, může existovat a dobře fungovat ve virtuální poloze. Jedním z projevů této tendence je onen obrovský nárůst nejrůznějších diskusních fór na internetu či všemožných iniciativ, které lze organizovat pouze skrze internet, jako jsou různé petice nebo nátlakové akce. To jsou všechno integrální součásti občanské společnosti.

Tento trend vede zároveň k tomu, že tyto aktivity nejsou již vůbec vázány na národní úroveň, zcela volně mohou překračovat hranice států a odehrávají se v nadnárodním virtuálním prostoru. To je velmi zajímavý, ale možná i znepokojující jev.

Na příkladech demonstrací při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky vidíme, že tyto skupiny jsou schopny komunikovat a organizovat se na té nadnárodní poloze v úrovni virtuální, ale dokáží se také fyzicky zhmotnit v určitém místě a čase a velmi efektivně se projevovat. Tento jev nebyl dosud dostatečně popsán, protože role moderních komunikačních prostředků bývá teoretiky médií popisována jako něco, co se vztahuje spíše ke kultuře, tedy k tomu, jakým způsobem tato média ovlivňují a jaké jsou možnosti manipulace a kontroly.

Kniha - Impuls pro občanskou společnost: Eseje o třetím rozměru demokracie - Kapitola: Občanská společnost v soudobé diskusi (Václav V. Nekvapil (ed.), ELK, Praha) - 2004

 


Vytvořeno: 2008/09/08 ! 00:29
Poslední změna: 2008/09/08 ! 00:29
Téma: Občanská společnost
Načteno 4011 krát


Print preview Print preview     Verze pro tisk Verze pro tisk

 
Hledání




Webmaster
Kalendář
^ Nahoru ^