Politická etika

http://pol-etika.ktf.cuni.cz/

OS v 90. letech (J. Pehe) (Občanská společnost)

Převzato dne 11.9.2008 ze zdroje: http://www.pehe.cz/clanky/2000/2000-Obspolecnostv90letech.html

 

OBČANSKÁ SPOLEČNOST V DEVADESÁTÝCH LETECH

autor: Jiří Pehe


Deset let po pádu komunistického systému je v České republice možné mluvit o tom, že se podařilo vytvořit fungující demokratický systém ale nikoliv ještě plně fungující demokracii, tak jak ji známe z vyspělých demokracií. Po pádu totalitního systému bylo poměrně snadné vytvořit systém demokratických institucí a mechanismů. Stačilo, koneckonců, částečně navázat na demokratické tradice předválečného Československa nebo se nechat inspirovat zkušenostmi demokracií na Západ od našich hranic.

Demokracie je ale mnohem více než pouhý systém pravidel a mechanismů. Je založena také na mimoinstitucionálních kvalitách, jakými jsou například osvojené vzorce demokratického chování. Jejich rozvoj je často záležitostí několika generací. Demokracie je také synonymem právního státu. Fungování právního státu pak opět závisí nejenom na institucích a mechanismech, včetně kvalitních zákonů, ale také na mimoinstitucionálních kvalitách, jakou jsou například úcta k právu a právní vědomí.

Všechny tyto mimoinstitucionální kvality úzce souvisí se širším pojmem--občanskou společností. Ta je prostředím, v němž svobodní občané mají možnost prostřednictvím občanské angažovanosti získat určité demokratické návyky. Sama občanská společnost se koneckonců vyvinula v úzkém spojení s právním státem. Kdyby se v osmnáctém a devatenáctém století nevytvořila autonomní sféra občanských svobod garantovaných právem, nemohla by občanská společnost nikdy vzniknout. Rozvoj občanských aktivit v prostoru garantovaných právem pak dále zvětšoval tlak na to, aby byl stát podvázán právem. Definice moderního právního státu, v němž občanům je povoleno vše, co jim není právem zakázáno, zatímco státním institucím je povoleno pouze to, co je jim přikázáno, by bez rozvoje občanské společnosti nebyla možná. V právním státě jsou tedy subjekty práva jak občané tak stát. Nikdo nestojí nad právem, zejména ne instituce státu. Vláda zákona je nadřazena vládě lidu.

Na té nejzákladnější úrovni je definice občanské společnosti poměrně jasná. Je to sociální předivo, které je tvořeno občanskými asociacemi a jednorázovými občanskými iniciativami zaměřenými nejrůznějšími způsoby (tedy jakousi sumou občanské angažovanosti). V politologickém myšlení se občas rozlišuje mezi společností občanskou a společností politickou, neboť se má za to, že občanská společnost končí tam, kde začíná politika coby organizovaný boj o moc. Tato hranice je ovšem velmi rozplizlá.

Politické strany často přímo vyrůstají z občanské společnosti, nebo se o občanské iniciativy přímo opírají. Jako příklad je možné uvést různé ekologické strany či strany prosazující práva nejrůznějších menšin.Mnohé začaly na úrovni občanské společnosti jako nepolitické organizace, ale rozhodly se jít do politiky, když si uvědomily, že politické strany nejsou ochotny se jejich tématy vážně zaobírat. V určitém smyslu jsou politické strany součástí občanské společnosti vždy až do chvíle, dokud nezačnou participovat na moci. Skutečnost, že občanská společnost stojí mimo stát nebo dokonce proti státu je základním definičním prvkem pojmu občanská společnost.

Někteří politologové zahrnují do občanské společnosti i rodinu jako jeden ze stavebních kamenů společnosti. Hlavní proud západní politologie ovšem jak rodinu tak politické strany z pojmu občanské společnosti vyjímá. Základní charakteristikou těch aktivit, které ve svém souhrnu tvoří občanskou společnost, je totiž dobrovolné sdružování za určitými, většinou nepolitickými cíly, mezi nimiž nefiguruje na nejvyšší příčce získání moci. Rodina je pokrevní, nikoliv občanská asociace. S jistou nadsázkou lze dokonce říci, že občanská společnost může začít teprve tam, kde končí pokrevní svazky, jakými jsou rodina, rod, kmen nebo etnicky chápaný národ. Vztahy v občanské společnosti jsou vztahy mezi autonomními, svobodnými jedinci, kteří se sdružují na základě svobodné volby--nikoliv tedy proto, že jsou už dopředu nějakým způsobem svázáni.

Vede se též spor o to, do jaké míry do občanské společnosti patří náboženské organizace a církve. Ty se totiž opírají o neměnitelné systémy víry a dogmat. Občané se v nich sdružují především okolo takových dogmat a účast v nich tedy není vždy vyjádřením dobrovolné, nezávislé společenské samoorganizace. Různé dobrovolné charitativní spolky, které se okolo náboženských organizací vytvářejí, ale do občanské společnosti nepochybně patří.

Růst občanské společnosti začal v některých západních společnostech před několika staletími, po rozpadu absolutistických monarchií. Ten umožnil, aby byl vytvořen právní, politický a ekonomický prostor pro nezávislou činnost--jakkoliv byl tento prostor zpočátku malý. Podmínky pro vznik takového prostoru, a tedy i pro erozi absolutismu, zase úzce souvisejí s rozvojem nových způsobů výroby na začátku industriálního věku. Vznik industriálního městského obyvatelstva, především buržoazie, úzce souvisí jak se vznikem občanské společnosti tak pádem absolutismu.

Jedním z nedorozumění, která se týkají občanské společnosti, je tvrzení, že občanská společnost je pouhým souborem institucí. Někteří čeští politici v minulosti tvrdili, že občanská společnost je jakýmsi výmyslem bývalých disidentů, kteří se snaží vytvářet zbytečné vrstvy mezi státní mocí a jedincem. Tvrdili, že politické strany, kvalitní státní správa, tržní prostředí a právní stát stačí k tomu, aby byla chráněna svoboda jedince a aby řádně fungoval demokratický systém. Občanská společnost byla označována za pokusy kolektivistického myšlení znovu vystrkovat růžky. Václav Klaus dokonce označil pojem občanské společnosti za snahu oživovat třetí "třetí cesty".

Ve skutečnosti, jak už bylo naznačeno, ani kvalitní státní správa, ani právní stát nemohou skutečně existovat bez rozvinuté občanské společnosti. Ta je nejenom školou demokracie prostřednictvím občanské angažovanosti, ale také přibližuje jinak abstraktní pojmy občanům--dává jim obsah. Dnes už je například jasné, že státní správa nemůže opravdu efektivně fungovat bez decentralizace--tedy procesu, který přibližuje celý mechanismus správy státu konkrétním občanům. Není ovšem divu, že politici,kteří si chtějí udržet co největší díl centrální moci, vidí jak občanskou společnost tak decentralizaci jako nežádoucí jevy.

Sporný je i pojem kolektivismu, ze kterého jsou protagonisti občanské společnosti často obviňováni. Kolektivismus a dobrovolné angažování se v lidských komunitách nejrůznějšího typu jsou dvě naprosto rozdílné věci. Kolektivismus, zejména pak kolektivismus spjatý se státem, demokracii podvazuje. Aktivní podíl na správě věcí veřejných skrze spontánně vzniklá sdružení a asociace v prostředí právního státu demokracii posiluje. Občanská společnost tedy není jaksi rafinovaný nástroj vynalezený zastánci nepolitické politiky k podlomení moci politických stran, jak to u nás bývá často interpretováno.

Politické strany za normálních okolností vyrůstají přece právě z prostředí občanské společnosti. To, že politické strany u nás nefungují tak, jak by měly, je zapříčiněno tím, že byly jako svobodné, demokratické instituce obnoveny dříve, nežli se mohla ve větší míře obnovit občanská společnost. Politické strany tak zatím fungovaly v jistém vakuu, bez potřených vazeb na občanskou společnost. Vyvíjely se bez neustálého přesahování se do autonomně fungující sféry lidských aktivit. Bez toho--jak zdůrazňuje Václav Havel--aby čerpaly energii a inspiraci ze životadárného prostředí občanské společnosti.

To, čím občanská společnost obohacuje moderní demokracii ale spočívá ještě v něčem jiném, více efemérním, než je existence spolků a organizovaných občanských aktivit. Rozvinutá občanská společnost totiž reprezentuje určitou kvalitu, která by se dala nejlépe popsat jako občanská angažovanost. A aktivní část na správě věcí veřejných je tím, co dává obsah samotnému pojmu demokracie.

Pro ilustraci je možné uvést příklady jihoamerických demokracií v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Ačkoliv Spojené státy často intervenovaly ve prospěch demokracie a byly vskutku schopny instalovat na místo autoritářských režimů režimy demokratické, tyto demokratické režimy vždy znovu kolabovaly. Bylo tomu tak proto, že pod slupkou demokratických mechanismů a institucí, které bylo možné instalovat i s pomocí vojenské intervence, neexistovala skutečná suma občanské angažovanosti a občanských institucí, které by vytvořily protiváhu nedemokratickým tendencím různých oligarchií u moci.

Podíváme-li se na náš demokratický systém, je právě v této oblasti vidět jeho křehkost. Po pádu komunismu nebylo těžké obnovit demokratické instituce a mechanismy. To, že se robustní občanská společnost neobnovila tak rychle jako tržní a politické instituce, je pochopitelné. Občanská společnost je organismus, který není možné naoktrojovat. Musí se přirozeně vyvinout. Stát ale může občanské společnosti překážet, nebo jí může naopak pomáhat. Západní demokracie už dávno pochopily, že například vytvořením právního prostředí příznivého pro růst neziskového sektoru, svou demokracii nejenom nepodkopávají, ale naopak posilují. V České republice někteří bývalí vládní politici nepřáli nejenom rozvoji příznivého právního prostředí, ale navíc vytvářeli dojem, že občanská společnost je v přímém rozporu s teorií čistého liberalismu.

Moderní demokratická společnost je komplexní systém, v němž existuje mnoho různých vrstev angažovanosti občanů--od politické, přes občanskou, až po náboženskou. Všechny se přitom navzájem prolínají a obohacují. Politický diskurs se posunul od ideologických schémat ke stále méně ideologizovaným tématům. A právě v tomto posunu se otevírá velký prostor pro občanskou společnost. Témata, která hýbou moderními společnostmi (jako jsou ekologie, situace žen a menšin, či únosnost některých nových technologií a vědeckých objevů) byla už vzhledem k jejich charakteru nejdříve diskutována v občanské společnosti., kde existuje bezpočet skupin, které se takovými tématy zabývají. Je tedy přirozené, politická sféra, jakmile do ní taková témata vstoupí, na činnost občanských asociací navazuje a využívá je. Tím je v moderních demokraciích občanská společnost vtahována stále více do procesu formulování politické vůle společnosti.

Výsledkem je, že se politický diskurs stále více odideologizovává, je stále věcnější. Zatímco naše politické strany, odtržené od prostředí občanské společnosti, se do omrzení utápějí ve zjednodušujících ideologických schématech, moderní demokracie se díky rostoucímu vlivu občanské společnosti v politice stávají méně ideologickými. Je typické, že integrace Evropy jako ekonomický proces, který postupně získal politické vyjádření. Tento proces ale nebude dovršen vytvořením společných politických institucí. Bude dovršen teprve tehdy, až se vytvoří nadnárodní občanská společnost, která zatlačí do pozadí národní identity a partikulární národní zájmy. Tento proces již začal. Stačí se podívat na růst nadnárodních občanských sdružení, jakými jsou například některá ekologická hnutí či profesní spolky. Důležitou roli v tomto procesu internacionalizace občanské společnosti budou hrát nové komunikační technologie, které ignorují národní hranice.

Občanská společnost je jak na národní tak na mezinárodní úrovni horizontálně strukturovanou protiváhou vertikálně a hierarchicky organizované politické moci, jakož i protiváhou nacionalismu. Už od dob definitivního pádu absolutistických režimů osmnáctého století pokračuje proces, během něhož se horizontální organizace společnosti neustále posiluje. Dá se dokonce argumentovat, že totalitní ideologie nebyly jen jedním z možných způsobů, kterým hledal sebevyjádření věk racionalismu a s ním spojená industriální éra. Byly též jednou ze vzpour proti pokračujícímu procesu decentralizace politické moci a rostoucímu vlivu stále většího počtu lidí na chod věcí veřejných. Moderní komunikační technologie tento proces dnes znatelně urychlují.

Rozvoj občanské společnosti má i další důležité důsledky. Americký politolog Robert Puttnam ve své knize "Making Democracy Work" například přesvědčivě ukázal, že ekonomická prosperita a rozvoj občanské společnosti spolu úzce souvisí, když porovnal různé regiony Itálie, Ty regiony, kde je občanská společnost nerozvinutá, vykazují nejenom nižší ekonomickou výkonnost, ale i větší sklony ke korupci a zneužívání politické protekce. Není náhodou, že v nejzaostalejších regionech fungují spíše vazby založené na pokrevním a klanovém příbuzenství, než vazby založené na občanském principu.

Právě toto zjištění je tím, které je neustále nutné připomínat strůjcům české ekonomické reformy. Jednou z příčin naší krize, ale I nedávné krize východoasijských ekonomik, je skutečnost, že politické a institucionální prostředí založené na čistě stranických nebo personálních vazbách (a v případě asijských ekonomik často i na klanových nebo rodinných vazbách) nakonec nemůže garantovat další ekonomický vývoj. Takové prostředí plodí neprůhledné právní vztahy, slabé právní vědomí, klientelismus a korupci. Silná občanská společnost--tím, že oslabuje druh vazeb založených na vertikálně organizované patronaci mocných vůči méně mocným nebo bezmocným--je tím nejlepším imunitním systémem, který si moderní demokracie vytvořily.

Česká občanská společnost se v devadesátých letech rozvinula navzdory politické nepřízni. Odhaduje se, že dnes existuje mezi padesáti až sedmdesáti tisíci občanských sdružení nejrůznějšího druhu. Sféra občanské společnosti, která se zatím nerozvinula tak, jak by bylo žádoucí, je sféra tzv. "public policy"--tedy ta sdružení, která vyvíjejí tlak na politickou sféru, nabízejí jí expertní pohledy. účastní se veřejných debat o závažných politických tématech. Tato sféra je dnes tím nejsilnějším protihráčem politických stran a státní moci v rozvinutých demokraciích.

Obecně je prostředí České republiky pro další rozvoj občanské společnosti příznivé.Nejenom že existují tradice občanské společnosti, které sahají až do dob rakouského mocnářství, ale existují i další faktory důležité pro rozvoj občanské společnosti. Těmi jsou tradičně dobrá vzdělanost obyvatelstva a poměrně dobrá životní úroveň. Občanská angažovanost je totiž do určité míry luxus, jemuž se lépe daří ve společnostech vzdělaných a ne příliš chudých. Skutečnost, že občanské společnosti se nedaří například v chudých latinsko-amerických zemích souvisí právě s tím, že nutnost postarat se ekonomické přežití vytlačuje občanské iniciativy na okraj.

Občanská společnost též závisí na existenci silné střední třídy. Poměrná slabost střední třídy v naší postkomunistické realitě je jedním z faktorů, který bude po nějakou dobu retardovat růst občanské společnosti. Na druhé straně je jasné, že případné přijetí České republiky do Evropské unie může působit opačným směrem. Občanské iniciativy se stanou automaticky součástí širšího mezinárodního prostředí, které může pomoci dalšímu růstu občanských aktivit. Obecně je možné konstatovat, že deset let po pádu komunismu se občanská společnost začíná prosazovat i v souboji s politickými stranami a státní mocí. Jedná se o jev, který je nejnadějnějším znamením pro českou demokracii od pádu komunismu.

Na té nejzákladnější úrovni je definice občanské společnosti poměrně jasná.

Esej v Souboru příspěvků z konference v Opavě - Opava - 2000